Galerie Benedikta Rejta v Lounech

Zřizovatel: Ústecký kraj
Ředitelka: PhDr. Alica Štefančíková

History:
Galerie Benedikta Rejta vznikla roku 1965 osamostatněním oddělení umění Okresního muzea. Činnost zahájila v historickém domě v Pivovarské ulici. Do roku 1991 galerie vystavovala v pronajatých prostorách, tzv. Malé síni na náměstí. V letech 1967–1989 probíhala rekonstrukce budovy městského pivovaru pro potřeby galerie. V roce 1993 vypracoval arch. E. Přikryl projekt na přestavbu objektu a podle něj byla stavební rekonstrukce v roce 1996 ukončena.

Sbírky:
Galerie se zaměřuje na konstruktivistické tendence českého výtvarného umění a zahraniční umění této orientace. Ve sbírkách se též nacházejí autorské soubory a pozůstalosti některých význačných uměleckých osobností 20. století, kolekce předválečného výtvarného a užitého umění a pozůstalost Emila Filly.

Prohlášení:
V anti-umění umělec chápe svou pozici ne už jako tvůrce k přemýšlení, ale jako iniciátor tvorby jako takové – tento proces se završuje dynamickou účastí „diváka“, jenž je nyní považován za „účastníka“. Anti-umění dnes dává odpověď na kolektivní potřebu tvůrčí činnosti, která je skrytá a umělec ji určitým způsobem umí aktivovat. Metafyzická, intelektuální a estetická pozice tak nemá hodnotu – neexistuje žádná nabídka, že „divák bude povznesen na úroveň tvorby“, do „metareality“, ani že mu bude vnucena nějaká „myšlenka“ či „estetický model“ odpovídající těmto pojetím umění, ale prostě dostane příležitost se zúčastnit, aby „našel“ něco, co si chce uvědomit. To, co umělec nabízí, je tak „tvůrčí realizace“, realizace vyňatá z morální, intelektuální a estetické oblasti. Anti-umění je z ní zcela vyňato; je to jednoduché stanovisko člověka v něm samotném i v jeho zásadních tvůrčích možnostech. „Nenalézt“ je však stejně významná účast, jelikož jde o definici svobody „volby“ každého, komu je tato účast nabízena. Umělcovo dílo, ať má jakékoli fixní aspekty, dostává význam a završí se pouze postojem všech účastníků – jen oni mu přiřknou odpovídající význam, tedy něco, co umělec očekává. Přiřknuté významy však jsou neočekávané možnosti, které vyvolává dílo – a k tomu patří mezi všemi nesčetnými možnostmi i neúčast. Nevzniká zde otázka, zda dílo přestává existovat – neexistuje totiž definice toho, co umění je.

Existuje taková svoboda prostředků, že i samotný akt nevytváření už platí za tvůrčí projev. Sem už vstupuje i etická nutnost dalšího typu, kterou bych rovněž zahrnula mezi „environmentální“, neboť její prostředky se realizují slovem, ať už psaným nebo mluveným, a mnohem složitěji pak rozpravou: je to společenský projev, který v sobě zahrnuje etickou (ale i politickou) pozici a dohromady je projevem individuálního chování. Měla bych to trochu víc objasnit: za prvé může být taková pozice pouze zcela anarchistická – takový stupeň volnosti obsahuje. Je proti všemu, co je tíživé společensky i vůči jednotlivci – všechny zavedené i dekadentní formy vlády nebo vládnoucích společenských struktur. Společensko-environmentální pozice je výchozím bodem pro všechny společenské a politické změny anebo alespoň pro jejich rozvíření. Je neslučitelná se všemi zákony, které nejsou určeny definovanou vnitřní potřebou, neboť zákony se neustále předělávají; jde o opětovné získání důvěry jednotlivce v jeho instituce i jeho nejvzácnější naděje.

Z politického hlediska zastávají tuto pozici všechny autentické levice na světě – samozřejmě nikoli utlačovatelské levice (jako například stalinismus). Asi to nemůže být jinak. Pro mne byla nejúplnějším výrazem celého pojetí „environmentace“ formulace toho, čemu říkám Parangole. To je mnohem víc než jen pojem, který definuje řadu typických děl: kapuce, vlajky a stan. Parangole je konečnou formulací toho, co je environmentální anti-umění, právě proto, že jsem v těchto dílech dostala příležitost a nápad spojit dohromady barvu, struktury, poetický smysl, tanec, slova, fotografii – byl to jakýsi konečný pakt toho, čemu říkám totalitní dílo, dá-li se v této souvislosti mluvit o paktech. Budu proto od této chvíle říkat Parangole všem konečným principům zde formulovaným, včetně principu „neformulace“ pojetí, který je nejdůležitější. Nechci ani nemám v úmyslu vytvářet nějakou „novou estetiku anti-umění“, protože to by už byla zastaralá a konformní pozice. Parangole je anti-uměním par excellence; a já hodlám rozšířit tuto praxi přivlastnění i na věci na světě, se kterými se setkávám na ulicích, prázdných parcelách, na polích, v okolním světě; na věci, které se nedají přenášet, ale ke kterým bych přizvala veřejnost, aby se jich zúčastnila. Byla by to osudová rána pro pojetí muzea, galerie atd. i samotné pojetí „výstavy“. Buď to změníme, nebo zůstaneme, jací jsme. Muzeum je svět: každodenní zážitek.