Rabasova galerie Rakovník

Zřizovatel: Středočeský kraj
Ředitel: ak. mal. Václav Zoubek

Historie:
Rakovnickou galerii založila Společnost přátel umění v Rakovníku. První iniciativní kroky učinila roku 1939, původně zamýšlela vytvořit „krajanskou“ obrazárnu, stálou expozici děl umělců, kteří měli nebo mají určitou vazbu k regionu Rakovnicka. Společnost zahájila i nákup vybraných obrazů, ale v průběhu války její aktivita ustala. Po osvobození se k původnímu záměru vrátila, vyhledala vhodné prostory a ustavila kuratorium galerie.
Rozhodující úlohu při založení galerie sehrál malíř Václav Rabas, proto později po jeho smrti byla galerie nazvána jeho jménem.

Sbírky:
Sbírka galerie vznikala od čtyřicátých let 20. stol., obsahuje díla autorů z rakovnického regionu a především soudobých. V poslední době vzniká sbírka soch z místní opuky, které vytvořili účastníci mezinárodního sochařského sympozia organizovaného galerií.

Prohlášení:
Když jsem na začátku osmdesátých let studovala na univerzitě a na Akademii výtvarného umění, instituční kritika byla něčím, co právě dorazilo na půdu československého akademického a uměleckého diskurzu. Mnozí jsou asi toho názoru, že nijak nepokročila a že zůstává okrajovou záležitostí s tím, že pouze dnes už postrádá exotický nádech novinky, a tím pádem je angažování se v ní méně módní. Možná to tak je – přinejmenším pokud je to posuzováno podle „pouliční důvěryhodnosti“ řečeno slangem, neboli „symbolické hodnoty“ ve smyslu Bourdieua. Jaksi se zdá, že to, co bylo tak rychle označeno nálepkou „instituční kritika,“ si nikdy nenašlo své místo v českém ani ve středoevropském kontextu. Nebo možná jsme ji přijali příliš rychle a tak se stala jen dalším označením pro další kulturní trend či estetický žánr, způsobem (institucoionálního) přiřazování pojmů, které v daném případě úspěšně naznačuje, že „kritika institucí“ je jen další estetická taktika, kterou si přivlastnila jak instituce sama, tak tržní síly, které následuje (symbolické i jiné).

Jsem nicméně přesvědčená, že mnoho těch, kdo tvoří umění, a kteří se analýzou institucionálních praktik, aktuálních v určitém momentě, inspirovali (a stále inspirují), si od té doby vytvořili způsob vlastního myšlení a uvažování, který sice dnes „institucionální kritikou“ nazývat nelze, ale který využívá zajímavější a produktivnější prvky rozborů a postupů logiky institucionalizace jako hlavních prostředků k tomu, aby uplatnili svůj hlas v místních diskurzech.

Důvod, proč začínám až od samého pojmenování instituční kritiky je možné vystopovat v poučeních, které nám samo pojmenovávání věcí dává. První poučení se týká specifičnosti místa: to, že většina kritických a teoretických diskurzů o umění k nám přicházelo a přichází z USA (a do určité míry z Německa a Rakouska) neznamená, že instituční mechanismy a způsob jejich fungování a působení ve specifickém kulturním prostředí je stejný jako u nás. Naopak. S tímto poučením se pojí ještě jedno: síla instituce se projevuje převážně tím, že si osobuje právo označovat, a tak normu vytvářet. Nebo ještě specifičtěji: váha přejímaných amerických diskurzů o „instituční kritice“ a umění spočívala i v tom, že o sobě předpokládaly, že jsou platné pro všechny umělecké instituce včetně těch našich, lokálních.

Západní museum moderního umění je samozřejmě přesně tím, čím se nazývá – “moderní” (a tím pádem i “západní”), protože se definuje především svým obecně použitelným formátem bílé krychle. Formátem, který definuje sama sebe – či své „instituciální já“ – jako univerzální. Tento princip uplatňují i česká muzea umění, jako pravděpodobně většina „muzeí moderního umění“, a to s sebou nese určité pochybnosti. Výsledkem je jejich sounáležitost s jinými mechanismy „univerzalizujících“ producentů diskurzů, které tak legitimizují samy sebe natolik, aby zůstaly u moci a tak vždy představovaly a reprodukovaly „normu.“ A přestože daný obecný model vytváření norem reprezentace navenek vypadá v různých národních kontextech totožně, principy, které se v procesu normování uplatňují, konzumují, a vstřebávají – či využívají a zneužívají – se výrazně liší.

Způsob, jakým je běžné muzeum moderního umění situováno v určitém veřejném diskurzu, se výrazně liší podle kontextu. A protože umělecká instituce nikdy neexistuje jen sama o sobě, ale i ve vztahu ke svému „publiku,“ stává se v závislosti na kontextu zcela specifickým mechanismem, funguje na základě stejné výchozí předlohy, která se těší autoritě právě proto, že se jeví jako dokonale univerzální. Domnívám se, že při diskuzi o různých modelech a vhodných způsobech fungování uměleckých institucí je třeba soustředit se právě na zmíněné rozdíly v jejich působení v kontextu. Neznamená to ovšem, že se musíme zcela vyhnout zobecňování. Pokud budeme při srovnávacím rozboru brát v potaz specifičnost každé situace, vždy se máme od sebe navzájem co učit.

Muzeum moderního umění, které vzniká prostřednictvím diskurzu, ve kterém se chápe jako „univerzální,“ spoluvytváří i publikum (veřejnost), které se také chápe jako „univerzální.“ Tomuto vepisování diváka do „univerzálna,“ kterou muzeum moderního umění pěstuje, se nicméně lze vzepřít, a to jak v umělecké praxi i mimo ni – politickou angažovaností.

Pro ilustraci uvedu příklad nedávno založené skupiny Young Art Workers – YAW z Rakovníka, která s vytvářením veřejnosti ve specifickém kontextu zajímavě nakládá. Jejich zajímavost spočívá v tom, že našli či alespoň usilují o nalezení způsobu, jakým oslovují a z veřejnosti vymezují své publikum, které právě není univerzální. Tento přístup lze samozřejmě chápat jako undergroundový nebo romanticky subkulturní, ale není jenom tím. Není ani pouze „subjektivní“ či „individuální,“ i když k těmto označení svádí. (Protože vůbec nejde o neoliberální institucionalizaci „individuality“ či „subjektivity,“ které už bylo dost!) Na tuto skupinu umělců raději nazírám jako na třetí, čtvrtou, nebo pátou pozici, která se možná nachází na okraji zmíněných pastí, ale alespoň při tom vytváří něco navíc – výdaje, přebytek. Stávají se tím něčím, co samozřejmě neexistuje, ale co nás provokuje svou otázkou.

Jedinečnost této organizace spočívá v tom, že kromě toho, že ovlivňuje mocné (na rozhodovacích postech), a úředníky a administrátory na všech úrovních, zastupuje zájmy takzvaných „mladých umělců a kulturních aktérů“ v politickém systému (který obsahuje větší umělecké instituce, nadace a sponzorské instituce a média.) Proto bych zastával názor, že YAW je jakousi meta-organizací, či dokonce – institucionalizací, která nepřetržitě zkoumá a zpytuje principy a způsoby, kterými různé umělecké instituce definují samy sebe a své publikum. Přečtěte si oficiální, pragmaticky laděné poslání YAW:

„ YAW – Young Art Workers je organizace mladších umělců a kulturních aktérů v České republice. Organizace byla založena v létě 2002 následkem protestů proti politice pravicové vlády na jaře toho roku. Od svého zvolení v listopadu 2001, se česká vláda postavila proti současnému umění – jakož i proti politice životního prostředí, vzdělávání, imigraci, a lidským právům – tím, že tyto oblasti ekonomicky a politicky omezuje. V umění je nejvíce postižena experimentální tvorba, mladí umělci, a mezinárodní projekty a výměny. Prosazení této politiky bylo bez větších překážek možné jenom díky tomu, že u nás chybí organizace, které by prosazovaly zájmy aktivně tvořících umělců. Spolek YAW jako takový vznikl zároveň v opozici proti stávajícím uměleckým organizacím a Českému svazu umělců a jejich konzervativní a elitářské politice.

Spolek má tedy dvojí orientaci: soustředí se na politickou a mediální sféru, a zároveň se obrací dovnitř do světa umění s jeho organizacemi, strukturami a institucemi. Usiluje o vytvoření dynamičtějšího a otevřenějšího prostoru pro současné umění a je jediným uskupením, které s cílem překlenout klasický rozpor mezi teorií a praxí – tvorbou a zprostředkováním – slučuje skupiny kulturních aktérů, umělce, kurátory a kritiky. Práce a podmínky, za kterých tvoří mladí současní umělci s limitem patnácti letech profesionální kariéry, jsou jejich stěžejním tématem. Na rozdíl od jiných organizací lze členství získat na bázi nominální, tzn. že estetická měřítka nerozhodují: aby byl obor zastoupen v co nejširší míře a aby se zamezilo úzkému elitářskému pojetí umění, členem se může stát každý, kdo se profesionálně zabývá současným uměním. Spolek dále zastupuje i zájmy studentů na akademiích a univerzitách. YAW si klade následující cíle:

-otevřenější a průhlednější systém ve sféře českého umění
-budování uměleckých struktur, které budou dávat přednost umění experimentálnímu a umění v nejširším slova smyslu, jakož i mezinárodní spolupráci
-vyšší úroveň a širší záběr diskuze o současném a experimentálním umění jak v uměleckých kruzích, tak i na veřejnosti
- více výstav experimentálního a současného umění v muzeích a veřejných institucích
-rovnost mezi muži a ženami na zaměstnaneckých pozicích uměleckých institucích, při zastoupení ve sbírkách a na výstavách.
- Členové YAW budou zastoupeni ve výborech a komisích ministerstev a veřejné správy, jejichž činnost se týká současného umění
-založení Institutu současného umění v České Republice, který se bude věnovat výzkumu, tvorbě a vystavování současného umění a finanční podpoře těchto třech oblastí
-prosazení minimálních sazeb a platů pro nezávislé kurátory a pro umělce, kteří s institucemi spolupracují
-větší a rovnoměrnější re-prezentace současného umění v masmédiích
-založení Fondu na podporu nezaměstnaných umělců a stanovení minimální podpory v nezaměstnanosti