Progresivní rada galerií České republiky

Ředitel: PhDr. Ivan Neumann

Prohlášení:
Co je to PRGČR?

PRGČR: Jak nehezké jméno. A nejen proto, jak krkolomné je, když ho vyslovíte nahlas, ale i proto, že významy které se za touto zkratkou skrývají, jakoby nechtějí říct nic bližšího – ani jednotlivě, ani společně. Progresivní rada galerií České republiky, to zní spíše banálně, než progresivně. Co je ale ta „Progresivní rada galerií České republiky“? Chce snad progresivním způsobem a navíc v Evropském měřítku přeměnit zažité hegemonie kulturní politiky? Trochu ambiciózní snaha pro skupinku státních kulturních zaměstnanců, kteří navíc doufají, že celá tato aktivita může být financována prostřednictvím kulturní politiky, kterou se však zároveň snaží radikálně změnit. A „České republiky“, jak tomu máme rozumět?

Přiznejme si to otevřeně: tohle naše dítě je nepovedené, nepůsobí nijak inteligentně, zdá se, že má pokřivený smysl pro realitu a nedává ani žádnou naději na budoucí úspěch… Ať už je ale jakékoliv, jednou tady je a je naše, tudíž nemáme jinou možnost, než při něm stát a pomoci mu na postavit se na vlastní nohy. I přese všechno si zaslouží dostat šanci.
A přesně toto je pro nás výzvou. Kdo má dnes ambice napravit to, co je pokřivené, musí především sám sebe podrobit otázkám a radikálně změnit vlastní myšlení. Musí být také připraven odhalit sama sebe v celé té divnosti a ošklivosti a nebát se odklonit od norem, které se vydávají za skutečnost. Ze samotného principu normálnosti vyplývá, že co je slabé, bude ještě slabší a co je silné, zase silnější. Kdo se chce této logice vzepřít, nemůže zůstat normální.

Co tedy PRGČR dělá? Jaká činnost opravňuje její existenci? Není těžké odpovědět si na tuto otázku ryze popisným způsobem. Především jde o navázání kontaktů mezi evropskými kulturními a uměleckými institucemi tak, aby bylo možné společně realizovat umělecké projekty i další interdisciplinární akce. Za druhé, sama PRGČR tvoří diskursivní platformu, což znamená, že se vedle své publikační činnosti účastní také na spoluvytváření diskurzu jiných institucí. Tato dvoustranná aktivita není v žádném případě „prosta ideologie“, nebo politicky neutrální. Právě naopak: PRGČR tuto aktivitu chápe výlučně jako formu závazku, jehož účelem je nadnárodní boj proti neoliberální hegemonii. Sdílíme tedy také aktivistickou motivaci, tu, která jasně odkazuje ke konkrétnímu aktivizmu levicového „antiglobalizačního“ hnutí, a která je stěžejním elementem našich aktivit. Vyjádřeno tradičním způsobem tak spojujeme tři disciplíny: umění, teorii a politiku. A přesto si nárokujeme být víc než jen jejich pouhým mechanickým součtem. Co tedy ono „víc“ znamená? Pro začátek je třeba říci, že by bylo by zavádějícím zjednodušením chápat tyto naše nové hodnoty jako nějaký symbolický zisk nebo prospěch vyplývající z takzvaně interdisciplinárního charakteru aktivit PRGČR. Jakákoliv podobná hypotéza nutně omezuje popsané aktivity na pouhou akumulaci symbolického kapitálu, jakoby nešlo o nic víc než o symbolickou investici… PRGČR chce ale zjevně mít podstatně širší význam. Je tu ale ještě jiná možnost, jak vše interpretovat: interdisciplinární způsob práce PRGČR může být také chápán jako kvalitativní suma nedostatků svých vlastních součástí. Například umění, které se straní teoretických reflexí i jakýchkoli jiných srovnání s politickou realitou, je pro PRGČR apriori nedostatečné. To je třeba chápat jako „čistě estetické“ a ne pouze politické stanovisko. Umění, které by dnes chtělo zůstat nebo se stát pouze a jen „čistým uměním“, by pak zároveň žádným uměním nebylo. Je to právě absence politického a diskurzivního, co jeho estetický status znevěrohodňuje.
Jinými slovy, aktivity PRGČR nikdy nejsou umělecké pouze z jednoho hlediska; jde o aktivitu, která umění doplňuje ve všech jeho aspektech – politickém, reflexivním i kulturním. Dává umění přesně to, co mu chybí, aby zůstalo nebo se stalo uměním.

Stejně je tomu i s teorií, politickým aktivizmem a také s tím, co nazýváme „kulturní politikou“. Cílem PRGČR je poskytnout to, co tyto jednotlivé oblasti postrádají. Překonat konkrétní nedostatky každé z nich, které začnou dávat smysl teprve ve vztahu k ostatním oblastem. Právě  v tomto, a nikoli v pouhém překrývání různých oblastí činnost, spočívá hybridní charakter této aktivity.
Bylo by nicméně omylem pokládat tuto hybridnost za prostorovou metaforu. Aktivita PRGČR nepracuje s žádným „mezi prostorem“, symbolickými skulinami, ani s takzvaným třetím prostorem, v němž by mohla formovat něco kulturně a politicky „nového“ a kde by mohlo dojít k projevům její specifické kreativity. Je to postesencialistické, ale nikoli v prostorovém nebo topografickém smyslu. Nedostatek, či deficit, o němž mluvíme, je předmětem a zároveň produktem této hybridní aktivity; nedostatek politiky, vyplývající z umělecké praxe; nedostatek kulturní politiky, kterou umění odhaluje a teorie pojmenovává, nedostatek reflexe, odrážející se v politice atd.

V aktivitách PRGČR nejde jen o symbolický zisk, ale spíše o pojmenování toho, co chybí, což je také možno chápat jako kritiku. Má to především genealogický význam. a kořeny této aktivity můžeme vypátrat zpět do minulosti. Je to odvozeno od toho, co se, v modernistickém, ale i v užším smyslu, nazývá společenská kritika. To samozřejmě neznamená, že je činnost PRGČR jen a pouze kritikou. Spíše jde o to, že zkušenost nedostatku, získaná prostřednictvím této aktivity, vychází z kritické praxe, jež poznamenala všechny oblasti moderního světa. A nedá se tedy tvrdit, zda je PRGČR kritický nebo ne. Ještě přesněji: PRGČR produkuje „to, co už není kritika“, nebo ještě lépe „to, co bylo známo jako kritika“ (“ gewesene Kritik”) – a to je pro směřování její aktivity zásadní.

Je také snadné vše zlehčit a možná i říct, že PRGČR ani pořádně neví, co dělá. Je ale možné s určitostí ukázat, kde na hřbitově moderny leží její předchůdci. Hrobka kritiky je tam bezpochyby jednou z nejdůležitějších. Připomíná nejenom slavné skutky takzvaných zbraní kritiky, ale také (kriminální) činy kritiky zbraní. Jde pochopitelně o odkaz na slavný požadavek Karla Marxe, že zbraně kritiky musí být nahrazeny kritikou zbraní. Jde tedy o kritiku jak v tradici Immanuela Kanta, tak i Robespierra – tedy v tradici, v níž se radikálnost občas projevila jako revoluce.
A proč je tento genealogický odkaz důležitý? Protože mimo jiné objasňuje význam alespoň jedné z částí názvu PRGČR. Ve slově „progresivní“ je jasně cítit ozvěna toho, co bylo dříve známo jako kritika. Pokrok – v původním modernistickém významu pokrokový vývoj – není nikdy výsledkem symbolické akumulace, je naopak především výsledkem kritiky. Díky kritice bylo rozeznáno špatné a staré, aby je bylo možno nahradit lepším a novým. Když tedy dnes sami sebe považujeme za pokrokové, nemáme na mysli nic jiného, než že pokračujeme ve stopách modernistické kritiky. Přesto nejsme tím, v jehož stopách jdeme. Není již možné prosazovat lepší a nové tímto starým způsobem – cestou kritiky.

I přesto je možné vyjádřit aktivity PRGČR pomocí starého jazyka kritiky: PRGČR uskutečňuje politickou kritiku umění, teoretickou kritiku politiky, kulturní kritiku z pozic nových uměleckých praktik, a tak dále. Ve svém celku však všechna tato aktivita není kritikou. Může sice přijmout formu kritiky společnosti, ale, z historického hlediska, je na to už příliš pozdě.
Již neopakovatelný okamžik kulminace společenské kritiky – ve svém dvojím smyslu jako úplné společenské kritiky a kritiky společnosti v její úplnosti – byl ideovou a praktickou náplní komunistické transformace světa, kritikou z hlediska beztřídní společnosti. To dnes již není možno zopakovat. Kritiku již dnes není možno uskutečňovat ve jménu beztřídní společnosti, ale ve jménu třídy bez společnosti. Takže kritické aktivity – včetně těch, které provozuje PRGČR – již nadále nemohou probíhat pod hlavičkou kritiky společnosti. I kdyby si tyto aktivity uchovaly stejnou motivaci jako sociální kritika, schází jim potřebný předmět, jmenovitě jasně vymezená, politicky angažovaná a morálně posuzovaná společnost Také jim schází tradiční médium společenské kritiky, přesněji řečeno, normálně vyvinutá, nezávislá, „kritická“ sociální sféra spojená s konkrétní společností.
„Nic takového jako společnost neexistuje,„ tvrdila Margaret Thatcherová, „pouze jednotliví muži, ženy a jejich rodiny.“ Dnes se běžně zapomíná, že za tímto výrokem nestojí Thatcherová jako sociální vědkyně, ale jako britská ministerská předsedkyně, politička Margaret Thatcherová, jejíž slova měla v první řadě exhibiční význam. V době, kdy učinila tento výrok, společnost možná ještě existovala. Ale existuje ještě nyní, po třiceti letech?

Naše dějinná realita se nám dnes jeví v podobě, kterou jí dala vítězná neoliberální revoluce. Tato revoluce z velké části dosáhla svých cílů, dokonce lze říci, že jich dosáhla více, než jsme ochotni připustit Nedošlo pouze k rozpadu základních forem společenské solidarity, ale také k rozložení samotného konceptu společnosti. Proto je celá obranná strategie společenského odporu odsouzená k zániku. Kdo by měl společnost bránit? Samotný předmět jejího rozkladu?
Když Thatcherová prohlásila, že neexistuje žádná společnost, měla tím jako politička na mysli, že společnost jako taková není schopna ideologie. Užijemeli Althusserova termínu, pak společnost ve své nekonkrétnosti k nikomu nevzhlíží, za nikoho se „nepřimlouvá“. V tom se pozice jednotlivců a rodin zásadně liší. Zatímco jako jednotlivci jsme pokládáni za první nositele svobody, jako rodiny jsme pokládáni za nositele konzervativních hodnot a politiky jejich znovunastolení. To samé platí pro národ i pro jakýkoli základ identity: etnické, kulturní, náboženské, genderové atd. Ve všech z nich jde o ideologickou interpelaci a politickou mobilizaci. To ale neplatí pro společnost jako takovou. Každá z těchto identit se může stát společností, ale jen ve fázi jejího ideologického a politického selhání. Právě absence společnosti nás přeměňuje v kritiky a radikální reformátory. Společnosti zhroucené spolu s neoliberální destrukcí společenské solidarity. Tato společenská solidarita – jejíž ztrátu nyní oplakáváme a pociťujeme ji jako ztrátu společnosti– byla v podstatě způsobem formování třídního uvědomění. Znamená to, že byla důsledkem třídního boje. Je to solidarita, která nás teď zrazuje a jíž se straníme. Další formy sociální solidarity – založené na rodině, národě, identitě, atp – v prostředí neoliberální hegemonie vzkvétají. Ale jejich působení je antisociální, rozkládají stávající kolektivní podobu lidského života, kterou jsme nazývali společností. Jinak řečeno, společnost zkolabovala v okamžiku, kdy už ji nemůžeme podpořit odkazem na třídní vztahy. Spolčenost, která není založena na třídních vztazích, nestojí na ničem. Tato ztráta je definitivní, a proto jsou také marné i všechny strategie, které se jí chtějí postavit. Jak napsal Karel Marx, historie, se většinu času vyvíjí ve svých negativních aspektech. Nemá tedy smysl se ztrátě společnosti bránit nebo brzdit její průběh. Je daleko rozumnější z této ztráty vytvořit zcela nový třídní vztah. „Společnostiprostá“ třída, třída těch, kdo nemají společnost, nežije ani uvnitř ani vně společnosti, ale spíše v rámci toho, co bylo dřív za spolčenost považováno. Svou solidaritu artikuluje hlavně odporem ke všem sociálně destruktivním vlivům (Soziophagen) neoliberální hegemonie.

To, co ovlivňuje hybridní charakter PRGČR je tedy také tato situace absence společnosti a ne pouze mnohost forem kritiky a odpovídající oborové kritiky. Tato aktivita je hybridní, jelikož ztratila sociální zakořenění a nemá již svůj původ v konkrétní společnosti (ať už vizionářské nebo beztřídní).
I proto není tyto aktivity možno uchopit prostřednictvím prostorových metafor. Nevychází to ani z původní nebo hybridní sféry, ani ze sociální či z kulturní sféry atp. Nedovolí, abychom je jasně vymezili mezi jinými druhy aktivity. Není tedy divu, že je tak obtížné definovat je a vymezit je v jedné společné formě – nebo, jinými slovy, v jednom oboru, sféře či teritoriu.

V dějinách vědy existuje známý případ,  kdy se znalosti vyvinuly prostřednictvím transcendence prostorového vyjádření – tedy z přestoupení prostorové logiky. Je všeobecně známo, že Freud vysvětloval fungování psychiky prostřednictvím dvou modelů: „první“ a „druhou“ topologií.
Podle první topologie, formulované v sedmé kapitole Výkladu snů je duševní život rozdělen do tří oblastí, které Freud nazývá také „systémy“: jsou to vědomí, nevědomí a podvědomí. Téměř o čtvrt století později – v textu nazvaném Ego a Id z roku 1923 – definoval jinou topologii, také známou jako „třístupňový model“: ego, superego a Id. Tento nový objev byl nezbytný, protože Freudovi bylo jasné, že duševní život se nedá vysvětlit na základě prostorové logiky. V krátkosti: superego (ÜberIch) nelze prostorově určit, například umístěním nad (über) ego, jelikož to je také podvědomé, a tudíž se to nachází pod egem, v Id. Proto dal u těchto elementů přednost označení „instance“ (Instanzen) psychiky před jejich označením za sféry, oblasti, atp. První topologii Freud definuje jako topografickou; v kontrastu k ní pak popisuje instanční model jako dynamický. Instance jsou síly (Kräfte); jsou schopné sebeopodstatnění a mohou být protichůdné, brání se i útočí, jsou smíšené s jinými silami, přičemž jejich vzájemné hranice jsou nejasné, mohou být antropomorfizovány, je možné jim dokonce přiřadit jisté charakterové rysy atd. Je například možno říci, že superego jedná ve vztahu k egu sadisticky, a že právě toto je vlastně jeho funkcí. To ale není možné říci o prostoru.
Obdobně může někdo navrhnout, že pojmu „český“ ve názvu PRGČR je třeba rozumět ve smyslu instance a nikoli prostoru. Takto termín „český“ znamená, že se nachází v dynamickém vztahu k Evropě a nikoli uvnitř jejích hranic. Člověk je Evropan ne proto, že má evropskou identitu nebo proto, že žije v Evropě jako geografickém, kulturním a politickém teritoriu, ale proto, že se nemůže vyhnout Evropě jako instanci. S tím je nutné se vyrovnat.
Ve Výkladu snů je výraz instance porovnáván se soudy nebo úřady posuzujícími toho, kdo čeká na souhlas a svolení. To samé platí pro Evropu jako instanci. Uveďme si příklad: umělecký projekt Seznam (The List), který byl sestaven ze jmen lidí, kteří přišli o život při pokusu ilegálně vstoupit do Evropy (šlo o přibližně 6000 jmen). Pro tento projekt nebylo možno v Evropě vůbec nalézt finanční podporu a byl nakonec financován americkou nadací. V tomto případě Evropa figuruje v roli cenzurující instance – stejně jako u Freuda, který mimochodem ve vztahu k cenzuře také použil koncept instance.
Jako instance by neměla být chápána pouze Evropa; i o aktivitách PRGČR je možno mluvit, jako o jako instančních. Instance by pak byla formou subjektivizace vycházející z těchto aktivit, a vymezovala by se svým dynamickým vztahem vůči jiným instancím, například Evropě. Koncept instancí má mimo to zvláštní význam ve světě počítačových her. V jedné hře jako instance označují oddělené sektory, které může zkoumat jen vaše vlastní skupina. K jejich zavedení došlo proto, aby, aby více skupin mělo možnost úspěšně dokončit hru ve stejné době – stát se hrdiny, zabít netvora, zachránit princeznu nebo získat kouzelný meč. V každém sektoru operuje jen jedna konkrétní skupina. Ve skutečnosti to znamená, že do stejného sektoru – stejného prostoru, stejného teritoria, stejného regionu, atd.– nikdy nevstoupí více než jedna skupina. Místo toho jsou tímto teritoriem skupiny samy. Jinými slovy: jako instance se PRGČR pravděpodobně nikdy nesetká s jinými instancemi v Evropě. Je to spíše tak, že Evropa je pro PRGČR vlastním sektorem, její vlastní Evropou, vlastní instancí. Teritorium není něco, co existuje nezávisle mimo nás, jako místo, kam můžeme vstoupit. Je to produkt svých vlastních poh(ybů)nutek. (Bewegens).