Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory

Zřizovatel: Město Kutná Hora
Ředitel: Mgr. Aleš Rezler

Historie:
Na statutárním základě je Galerie Felixe Jeneweina městskou galerií výtvarného umění od dubna 1993. Vedle správy uměleckých sbírek se galerie od listopadu 1995 věnuje systematicky výstavní činnosti.

Sbírky:
Jeneweinův fond je záměrně prezentován ve spojení s konaným sympoziem současného umění JENEWEIN-Kutná Hora.

Prohlášení:
Abychom v Městské galerii v Kutné Hoře změnili scénář stávající institucionální praxe, potřebujeme spíše více než méně promýšlet koncepci publika a možnosti i historii různých způsobů jeho oslovování. Budu se snažit argumentovat v tom smyslu, že veškerá příprava výstav je tvorbou publika a  představ o světě. Nejde proto o otázku kladenou pro samo umění či pro společnost poetiků či politiků, ale spíše o pochopení politiky estetiky a estetického rozměru politiky. Nebo, podívámeli se na to z druhé strany, o způsob oslovení, který produkuje publikum a pokud si zkusíme představit různá publika, různé pojmy vztahu cizích lidí, musíme také (znovu) zvážit způsob oslovení, nebo, chceteli, způsoby přípravy výstav.

Neexistují ale pouze veřejné sféry (a jejich ideály), ale také antipublika. Podle literárního kritika a sociálního teoretika Michaela Warnera je možné antipublikum chápat jako zvláštní paralelní fenomén nižšího nebo dokonce podřízeného řádu, v jehož rámci je možno pouštět do oběhu a formulovat jiné nebo přímo opoziční diskurzy a praktiky. Antipublika mají mnoho společných charakteristik s normativními nebo dominantními publiky – existenci jako imaginární cíl, specifický diskurz a místo a zahrnutí cykličnosti a odrazu – a proto je v nich vždy zároveň afinita i opozice. Antipublikum je vědomé zrcadlení druhů a institucí normativního publika, v úsilí obracet se k jiným subjektům a samozřejmě také k jiným druhům představivosti. Tam, kde si klasický buržoazní pojem veřejné sféry činil nárok na univerzalitu a racionalitu, činí si antipublikum často nárok na přesný opak, což konkrétně často znamená přeměnu stávajícího prostoru směrem k jiným identitám a praktikám, jeho „zpodivnění“, To je pochopitelně model současných feministických (i jiných) výstavních projektů, které využívají uměleckou instituci jako prostor pro jinou formu diváctví a pro kolektivní artikulaci jdoucí proti historickému sebevyslovení i legitimitě uměleckého prostoru, tedy jako to, co Marion von Osten popsala jako „tvorbu výstav jako strategii proti publiku“.

Výstava si musí představovat své publikum, aby byla schopna vytvořit je i svět či horizont kolem něj. Takže pokud jsme spokojení se světem, jaký dnes máme, měli bychom pokračovat ve tvorbě expozic, na jaké jsme zvyklí a opakovat formáty i oběživo. Pokud ale se světem, v němž žijeme spokojeni nejsme, a to jak z hlediska umění nebo i v širším geopolitickém smyslu, budeme muset tvořit jiné výstavy a  jiné subjektivity a představivosti. Velká dělící čára naší doby, jak svého času formuloval Cornelius Castoriadis, nevede mezi různými fundamentalizmy, neboť ty se všechny hlásí ke stejnému scénáři (ačkoli s různou představou o tom, kdo nakonec zvítězí…), ale mezi těmi, kdo přijímají a tím pádem pomáhají aktivně udržovat dominantní společenské představy, subjektivitu a možnosti a těmi, kteří to odmítají a účastní se jiných představ. Pro Castoriadise je společnost imaginárním souborem institucí, praktik, víry a pravd, ke kterým se se všichni hlásíme a tím je neustále (re) produkujeme. Společnost a instituce jsou stejně tak fiktivní jako funkční. Instituce jsou součástí symbolických sítí a jako takové nejsou ani pevné ani stabilní, ale neustále znovu artikulované prostřednictvím plánování a praxe. Ale tím, že se soustředíme na jejich imaginární charakter, zjevně také přiznáváme, že je možno si představit i jiné společenské organizace a interakce:

Nahrazení [současné společnosti] – k němuž směřujeme, protože po něm toužíme, a protože víme, že ostatní po něm také touží – ne proto, že takové jsou historické zákonitosti, zájmy proletariátu či osudy bytí – dosažení historie, v jejímž rámci se společnost nejen sama zná, ale otevřeně sama sebe ustavuje, vyžaduje radikální destrukci instituce společnosti, jak ji známe dnes, v jejích nejméně očekávaných koutech a skulinách, která může existovat jen jako předpoklad / přičemž vytváří nejenom nové instituce, ale i nový model institucionalizování a nový vztah společnosti a jednotlivců k instituci.

Jde tím pádem nejen o otázku změny institucí, ale i o změnu způsobu, jakým na instituci povyšujeme; o to, jak mohou být subjektivita a představivost různými způsoby povýšeny na instituci. Je toho možno dosáhnout změnou stávajících formátů a příběhů jakoby ve zvláštním prostoru a (pře) psaním historií – dekonstruktivními, stejně jako rekonstruktivními projekty a tvorbou nových formátů, novým promýšlením struktury a také celou skutečností výstavy. V každém případě bych navrhoval, aby se kurátorská činnost v budoucnu soustředila na tyto tři klíčové pojmy: Artikulace, imaginace a kontinuita.

Pod pojmem artikulace bychom měli chápat polohu projektu, jeho narativní osy, uměleckých děl a reflexí od jeho dvojího publika a také jeho umístění uvnitř i vně uměleckého světa. Výstava je vždy tvrzení o stavu světa a nejen o stavu umění, a jako taková je, ať už to přiznává nebo nikoli, vždy angažovaná v konkrétních světech představ. Umělecké dílo je, v nejlepším případě, vyslovením něčeho stejně jako je reprezentací někoho; je nabídkou způsobu, jak je věci možno vidět, ale pouze nabídkou, ne darem. Artikulace je formulace vaší pozice a záměrů, sdělením toho kde se nacházíte a kam směřujete, stejně jako konceptem společenství: můžete se přidat nebo také ne. V kulturní tvorbě není možno oddělit formu od obsahu, prostředky od cílů: způsoby oslovení artikulují, nastavují polohu subjektu; to, kam směřujete i jak se tam dostanete jsou jedna a ta samá otázka. Z toho vyplývá, že čím více je artikulační element namáhán, tím produktivnější bude v účasti na jiných představách a umisťování subjektu.

U imaginace bychom si podněty měli vzít z Castoriadise a jeho analýzy společnosti, která sebe sama tvoří, zatímco existuje prostřednictvím institucí. Je to, jinak řečeno, otázka představit si jiný svět a jeho prostřednictvím ustavit jiné cesty k  sebeustavení a představám. Je to pochopitelně možno vyjádřit i jinými slovy. Pro účely naší současné situace můžeme také říci: jiný svět je možný (pokud ho budeme chtít). Zadruhé, představy jako artikulace mají přirozeně mnoho společného s procesy a možnostmi samotné umělecké produkce: nabídnout jiné představy, způsoby vidění a měnit tak svět. Na umělecké dílo je samozřejmě možno nahlížet jako na nový způsob ustavení, tvorby a představování si jiných světů a možností k vlastní transformaci světa: Institucionalizace která je tvořena prostřednictvím subjektivity, spíše než sama vytvářející subjektivitu. Může dosti neomaleně, nabídnout místo, z něhož se máme dívat (a vidět věci jinak, prostřednictvím jiného světa představ).

Kontinuitou máme na mysli samotný pracovní proces kurátorské činnosti a to, jak se může jevit jako ztracený v opakováních a trendech. Opakování může být namísto sycení trhu proměněno v kontinuitu, což doslova znamená dělat to samé tak, aby výsledkem bylo něco jiného, nikoli v konkrétních produktech, ale z hlediska představ. Nenavrhuji jenom výzkumnou práci ve stejné oblasti nebo tématu, ale radikalizaci a odpor k trhu prostřednictvím dlouhodobě plánované činnosti. Nemám na mysli pětiletý plán, ale spíše desetiletý plán; neustále uskutečňovat stejnou výstavu se stejnými umělci. Představte si následující: stále dokola žádáte stejné umělce, aby se zúčastnili stejné tématické výstavy, a namísto klouzání po povrchu tak pronikli do hloubky tématu. A kalným vodám se vyhnete tím, že odmítnete požadavek na novost, na stále nové vyznačování teritoria – „malba nyní“! „návrat politického umění“, „přehlídka nového českého umění“, atp. přičemž budete trvat na přípravě stále stejné přehlídky, ať už putovní nebo ve stejném městě či instituci. Můžete namítnout, že takto již mnoho kurátorů postupuje, bez ohledu na to, že by mohli témata, scény a generace pravidelně měnit; ale místo, abych tuto skutečnost popíral nebo skrýval, navrhuji její vyslovení a pomocí této kontinuity, kterou si sám vnucuji a kterou se sám proměňuji, se ponořit hlouběji do produkce a myšlení umělců, stejně jako se umělci ponoří do hloubi metod a myšlení kurátora a doslova tak vytvořit– a ať už k dobrému či zlému – dlouhodobý vztah s tím, jak si někdo představuje své publikum, vlivy a komunitu. Vytváření publika je vytvářením světa. Znamená to také umožnění existence jiných…