Galerie moderního umění v Hradci Králové

Zřizovatel: Královéhradecký kraj
Ředitel: PhDr. Tomáš Rybička

Historie:
Galerie moderního umění byla založena v roce 1953 jako krajská galerie s dočasným sídlem na zámku v Rychnově nad Kněžnou, v roce 1963 byla přemístěna do barokních prostor biskupské rezidence v Hradci Králové. V roce 1990 byla pro potřeby galerie uvolněna secesní budova bývalého Záložního úvěrového ústavu, kde instituce dnes sídlí. Galerie navazuje na dlouholetou tradici, vzniklou v roce 1901 založením fondu na výstavbu galerie, dále darem 100 obrazů městu Hradci Králové od biskupa ThDr. Doubravy v roce 1919 a zřízením městské obrazárny ve staré radnici v roce 1936, která tehdy nahradila nerealizovanou městskou galerii, projektovanou v letech 1931–1933 architektem Josefem Gočárem.

Sbírky:
Fondy galerie jsou velmi bohaté a obsahují průřez českým uměním 20. století. Zastoupeni jsou všichni významní představitelé naší výtvarné kultury, jejichž tvorba je spjata s utvářením moderního a současného českého výtvarného umění, počínaje secesí (J. Preisler) a členy skupiny Osma. Rozsáhlou kolekci tvoří imaginativní umění mezi dvěma světovými valkami, dále Skupina 42, Skupina RA, z poválečné tvorby jsou velmi silně zastoupeny tendence 60. let – abstrakce a informel a díla současných umělců.

Prohlášení:
Jsem si velmi dobře vědom záludnosti (ano, dokonce i dnes) použití výrazů jako „nadhled“ nebo „objektivní“ ve vztahu k činnosti instituce či postoji k práci umělce. Často jsem se snažil vyrovnat s námitkami proti tomu, jak je vulgární, když se instituce ve své praxi neangažuje. To ale není všechno, co pro mne tato slova znamenají, naopak – myslím, že větší a dokonalejší angažovanost v činnosti je možná, když se člověk snaží být objektivní, než když objektivní není. Zjistil jsem, že hranice představované rozhodnutím, které vychází z mého osobního „vkusu“, jsou velmi tíživé. Volba pomocí kritérií subjektivních oblíbených a neoblíbených témat pro mne není ničím jiným než jakýmsi terapeutickým povzbuzováním vlastního ega, které ještě víc omezuje možnost podělit se o uměleckou, nebo kurátorskou vizi (jako by to nebylo těžké i tak).

Kromě toho jsem opravdu přesvědčen, že skutečné kurátorské úsilí a výstavní praxe se vždycky skládá z něčeho víc než jen z osobnosti ředitele. Vzpomeňme jen na všechny osobní problémy, které se při práci podařilo překonat Chalupeckému! Nechci tím říct, že velcí teoretici minulosti nutně znali tento druh objektivity a vědomě se o ni snažili – netroufám si posoudit, zda ano či ne –, ale myslím si, že už pouhý fakt, že schopnost jejich práce na nás zapůsobit v kterékoli rovině je znamením, že tohoto pohledu dosáhli a podělili se o něj. Nová terminologie – „zdrženlivé“, „racionální“, „minimální“ umění – jen podporuje můj názor, že byla uznána nutnost překročit subjektivitu a že dochází k úsilí tento proces usnadnit. Připadá mi, že lidé, kteří si stěžují na nedostatek lidskost v konceptuálním umění, je pouze nechápou. Každý typ objektivity – ať už jde o formulování konkrétního systému, racionální metodu rozhodování nebo konceptuální jasnost – může sloužit jen k usnadnění toho, co se nakonec objeví v co nejčistší formě kurátorského nápadu, který je téměř vždy v podstatě intuitivní povahy. Teprve když člověk podřídí onu původní intuici subjektivní destilaci a hranicím vlastní osobnosti, může stanout tváří v tvář zrcadlovému obrazu vlastních sobeckých konfliktů jako koncovému produktu.

Myslím, že to nejlepší, co může ředitel udělat pro svůj profesní rozvoj, je dovolit svým intuicím co nejplnější aktualizaci, neomezovanou nevyhnutelnými mezemi osobnosti a materiálu. Zjistil jsem, že pro mne je k tomu, abych se vyrovnal se svými vlastními subjektivními mezemi, nejlepší proces konceptuální formulace.

Jen to, co je intuitivní, je skutečně bez hranic a omezení. Považuji veškeré umění za v podstatě intuitivní proces, bez ohledu na to, jak zkresleně se s ním zacházelo v minulosti. V této souvislosti se domnívám, že „konceptuální umění“ je nejvhodnějším způsobem, jak osvobodit tvůrčí proces, ke kterému kulturní činitel přistupuje a realizuje ho ve své práci – anebo sám sebe – na té nejčistší možné úrovni.