Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem

Zřizovatel: Ústecký kraj
Ředitelka: PhDr. Miroslava Hlaváčková

Historie:
V roce 1910 daroval sběratel August Švagrovský městu Roudnici na 250 obrazů, mj. od A. Slavíčka, M. Jiránka, A. Hudečka a dalších českých malířů. Ty vytvořily základ roudnické městské obrazárny, zpřístupněné v aule měšťanské školy v roce 1913. Od roku 1930 do roku 1942 sídlila galerie ve druhém patře spořitelny, kde získala vlastní výstavní síň. Jejím definitivním sídlem se staly rekonstruované prostory bývalé barokní lobkowiczské jízdárny, upravované pro potřeby galerie od roku 1960 a zpřístupněné v roce 1965.

Sbírky:
Galerie se specializuje na české umění 20. století. Vlastní velkou kolekci obrazů českých impresionistů. Sbírkové fondy tvoří také díla skupiny Sedm v říjnu, Skupiny 42 a představitelů českého surrealismu a imaginativního umění. Stálá expozice představuje české moderní umění od konce minulého století do současnosti.

Prohlášení:
Současnost od umění vyžaduje, aby doplňovalo velké podniky, neboť mají společný zájem na zachování sociálního klidu, soudržnosti a úcty k autoritám v bouři tvůrčí destrukce, kterou šíří hospodářský systém. Vláda v České republice považuje umění za způsob, jak posílit ekonomiku, zejména v takzvaném „tvůrčím průmyslu“; za pomůcku v regionálním rozvoji i za společenský lék na sociální rozdíly, které se vyostřily za dlouhá léta vlády konzervativců.

Umění by mělo být kvalitní, aniž by bylo elitistické, a mělo by lákat nové různorodé publikum. Podobné akce probíhají v Evropě a v USA, kde jsou dotace Národní nadace umění (NEA), které dlouhá léta přidělovali konzervativní politikové, nově zdůvodňovány tím, že umění má hrát roli v sociálních programech, včetně snižování zločinnosti, bydlení nebo vzdělávání. Nebezpečí takových kroků tkví v tom, že když odhalují účinky umění, zároveň až příliš jasně ukazují vztah mezi uměním a státem, který má být založen na idealismu a trvalých lidských hodnotách.

Pokud stát financuje umění, aby vylepšil duše svých občanů, je tento účinek zničen, když spotřebitelé umění bloudí po galeriích a přemýšlejí o reklamních strategiích a regionálním rozvoji. Stále častěji jsou však tyto myšlenky nevyhnutelné. Umění může uspokojit instrumentální požadavky na obchod a stát, pokud je jeho funkce skryta za ideálem svobody a je věrně dodržováno jeho kvalitativní oddělení od volného obchodu. Stát a obchod rády umění nechávají mimo dosah maximalizace čistého zisku. U mnoha národů hraje stát velkou roli při sbírání a vystavování předmětů, přičemž však ovlivňuje určování vkusu i vývoj umění.

Kdyby umělecká díla byla skutečně obchodním artiklem jako všechno ostatní, stát by se měl spokojit s tím, že jejich nákup, ochranu a odstraňování ponechá na tržních silách. I když panuje názor, že obchodní artikl rozděluje, ale i určuje identitu a apeluje na konkurenční impulzy v každém jednotlivci, existuje také pochybný předpoklad, že umělecké dílo v muzeu stvrzuje společenskou soudržnost, dokonce i když oslavuje rozdílnost, a posiluje kolektivní paměť, i když recykluje a znovu kombinuje různorodá a nesourodá sdělení.