Západočeská galerie v Plzni

Zřizovatel: Plzeňský kraj
Ředitel: Mgr. Roman Musil

Historie:
Západočeská galerie byla zřízena v roce 1954 vyčleněním z bývalého Krajského vlastivědného ústavu. Původně sídlem v budově Krajského muzea v Plzni, vyvíjí od roku 1972 výstavní činnost v rekonstruovaném objektu bývalých Masných krámů. Roku 1981 bylo sídlo galerie přeloženo do domu č. 16 v Pražské ulici. V téže ulici č. 13 získala galerie další objekt, nyní ředitelství a výstavní síň „13“.

Sbírky:
Sbírkový fond Západočeské galerie je soustředěn na české výtvarné umění od středověku po současnost. Obsahuje následující tematické celky: soubor starého umění od gotiky přes renesanci k baroku, velkou kolekci českého umění 19. století, v níž jsou zastoupeny všechny významné osobnosti tohoto století, zejména pak generace Národního divadla, umění přelomu 19. a 20. století včetně početných autorských souborů J. Preislera a A. Slavíčka. Umění 1. poloviny 20. století s důrazem na kubismus, sociální tvorbu, surrealismus aj., a tvorbu po roce 1945.

Prohlášení:
Produkty, které jsou považovány za „umělecká díla“, byly vyčleněny jako kulturně významné předměty těmi, kdo v určité době a společenské vrstvě uplatňují moc k tomu, aby jim bylo zmíněné „umělecké dílo“ propůjčeno; nedokáží se povznést nad množství uměleckých předmětů pouze na základě nějakých vnitřních hodnot.

Dnes patří muzea a srovnatelné umělecké instituce jako například ICA v Londýně, do skupiny zprostředkovatelů ve společnosti, kteří mají značný, i když nikoli exkluzivní podíl na této kulturní moci na úrovni takzvaného „vysokého umění“.

Bez ohledu na „avantgardní“ nebo „konzervativní“, „pravicový“ nebo „levicový“ postoj, který muzeum může zaujmout, je kromě jiného také nositelem sociálněpolitických konotací. Už samotnou strukturou své existence je politickou institucí. To platí pro muzea v Moskvě nebo Pekingu stejně jako pro muzea v Plzni nebo pro Guggenheimovo muzeum. Otázka soukromého nebo veřejného financování takové instituce nemá na tuto zásadu žádný vliv. Politika institucí financovaných z veřejných zdrojů očividně podléhá schválení dohlížecího vládního orgánu. Naopak instituce financované ze soukromých zdrojů přirozeně odrážejí záliby a zájmy těch, kteří je podporují. Každé státní muzeum, které dostane soukromý dar, se může ocitnout ve střetu zájmů. Na druhé straně může také mnoha soukromým institucím způsobit problémy i nepřímá dotace ve formě vyjmutí z daní nebo částečného financování jejich programu. Často však ve skutečnosti panuje někdy i záměrná tolerance nebo dokonce shoda příslušných ideologických přesvědčení.

V zásadě rozhodnutí představitelů muzeí, ať již jsou určována ideologicky nebo mají sklon k odchylkám od normy, respektují hranice stanovené jejich majiteli. Tyto hranice nemusí nutně být výslovně vyjádřeny, aby platily. Představitelé muzeí často internalizují smýšlení nadřízených do té míry, že jim připadá přirozené přijmout „správné“ rozhodnutí, a mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem vládne souhra. Bylo by však příliš zjednodušující předpokládat, že představitelé muzeí ve všech případech do politiky muzea jen věrně promítají zájmy svých nadřízených, zejména proto, že u nových kulturních projevů nelze vždy rozpoznat, zda jsou pro příslušnou stranu vhodné anebo nevhodné.

Možnost zmatku zvyšuje také fakt, že přesvědčení „umělce“ se nutně neodráží v objektivním postoji, který jeho dílo zaujímá ve společensko-politickém měřítku, a že tento postoj se může v průběhu let dokonce změnit až k bodu, kdy jej umělec odmítá.

K tomu, abychom získali představu o silách, které pozdvihují určité produkty na úroveň „uměleckých děl“, je však mezi jiným zkoumáním také vhodné podívat se na ekonomické a politické podtóny u institucí, jednotlivců a skupin, které se podílejí na regulaci kulturní moci.

Možná že se vyvinou i strategie ke splnění tohoto úkolu tak, že jejich projevy budou mít sklon být považovány za „umělecká díla“ sama o sobě. Není nic překvapivého na tom, že některá muzea se nedomnívají, že jsou dostatečně nezávislá, aby stavěla na odiv takový portrét své vlastní struktury, a snaží se odrazovat či dokonce cenzurovat díla této povahy, jak se ukázalo. Naštěstí umělecké instituce a další kulturně mocní představitelé netvoří monolitický blok, a tak může být přístup veřejnosti k těmto dílům možná omezený, ale nikoli zcela nemožný.

Názor Bertolda Brechta z jeho Pěti obtíží při psaní pravdy z roku 1934 je dodnes platný. Jde o nutnost psát pravdu, i když je pravda potlačována, mít dostatek inteligence k tomu, aby ji autor rozpoznal, i když je pravda skrytá, mít úsudek vybrat ty, v jejichž rukou bude účinná, i důvtip k tomu, aby ji mezi nimi šířil.

Neexistují však žádní „umělci“, kteří by byli imunní vůči působení a vlivu sociálněpolitického hodnotového systému ve společnosti, ve které žijí a jejíž součástí jsou všechny kulturní agentury bez ohledu na to, zda si jsou vědomi těchto omezení nebo ne („umělci“ jsou stejně jako „umělecká díla“ dávána do uvozovek, neboť jsou predikáty hodnotících konotací a svou hodnotu odvozují z relativně ideologického rámce dané kulturně mocenské skupiny). Takzvané avantgardní umění funguje v nejlepším případě v těsné blízkosti hranic stanovených jeho kulturním/politickým prostředím, ale vždy působí v jejich rozmezí.

„Umělci“ jsou, stejně jako ti, kdo je podporují, i jejich nepřátelé bez ohledu na ideologické zabarvení, nechtěnými partnery uměleckého syndromu a jsou dialekticky vzájemně spřízněni. Společně se podílejí na udržování a/nebo rozvoji ideologického charakteru společnosti. Fungují v tomto rámci, určují si jej a sami jsou do rámce zařazováni.