Východočeská galerie v Pardubicích
Zřizovatel: Pardubický kraj
Ředitelka: Mgr. Simona Vladíková
Historie:
Dnešní Východočeská galerie v Pardubicích byla zřízena rozhodnutím KNV Pardubice jako Krajská galerie v roce 1953, tedy v době, kdy byla u nás zakládána síť státních galerií. Šedesátá léta znamenala pro galerii významný rozvoj co se týče sbírkového fondu, rekonstrukce výstavních prostor na zámku i odborné činnosti. V roce 1962 byla otevřena první stálá expozice Českého výtvarného umění 20. století s důrazem na umění Východních Čech.
Sbírky:
VČG neměla možnost navázat na předchozí historické sbírky a od počátku padesátých let byla budována na základě převodů majetku z Národní galerie a Ministerstva školství a kultury, darů a samozřejmě vlastními akvizicemi. Tyto akvizice jsou tak jako v ostatních krajských a státních galeriích určeny nejenom výší finančních prostředků, ale především osobností ředitele a kurátora sbírky.
Prohlášení:
Abych parafrázovala Warhola, je dost uměleckých výstav, které vypadají jako umělecké výstavy. A které nedělají nic jiného, než jsou uměleckými výstavami pro lidi, kterým se umělecké výstavy líbí.
To je v pořádku, jenže jestli veškeré současné umění umí jen to, že někde sedí a vypadá pěkně, lze si na ně vyhradit čas ve dnech, kdy si člověk potřebuje vyjít s rodinou na procházku, anebo si pořídit velkou a tichou krychli a pěstovat si bolení hlavy. Proto je nesmírně slibné oznámení o nutnosti radikálně přemýšlet o zásadách uměleckého dění ve Východočeské galerii v Pardubicích.
Existuje tak perspektiva pro lidi a situace, kteří sdílejí podezření, že umění může být něčím víc než jen společenským trávením volného času nebo zábavou, konceptuální akrobatikou, vyprávěním příběhů, politickou debatou nebo oficiální krásou, a to něčím počínaje nečekanou kombinací jmenovaných možností, ale také ambiciózní možností, že je víc než jen součtem těchto částí. Můj nástin projektu ve funkci ředitelky galerie naznačuje, že píši jakýsi „manifest“. Je mnohem snazší něco kritizovat, než formulovat to, co opravdu chceme, a já v psaní manifestů příliš nevynikám; jak kdosi nedávno podotkl: „Nenosím klobouk a nejsem Joseph Beuys.“ Ale možná se tyto nadměrné a někdy i rozporuplné požadavky (které nenaplňuji ani já sama) ukáží jako užitečné.
Aby byl znovu objeven žánr výstav v regionech, člověk by mohl a měl:
I. DODRŽOVAT ZDRŽENLIVOST
S proklamovanými záměry je ta potíž, že čím víc na nich trváte, tím méně přesvědčiví jste. Vždycky je například roztomilé oznámit „rozvratnictví“ a lepší není ani „kritičnost“. Maria Lindová to přirovnala ke rčení, „tohle bude opravdu legrační,“ které se vyřkne ještě před tím, než odvyprávíte anekdotu. Docela dobře by se dal také předpokládat pravý opak toho, co se slibuje. Předloha k tomuto eseji, Skromné návrhy Charlese Escheho, neboli řada parametrů k opětovnému promyšlení umělecké praxe tak, jak ji známe, je nepochybně brilantní, ale ani trochu skromná. Proč prohlašovat, že vas zajímá institucionální kritika, když se do ní můžete rovnou pustit? Zanícené očekávání a teoretická nabubřelost nejsou k ničemu a staly se jen součástí institucionálního folkloru. Čím hrdinnější je diskurzivní nadstavba, čím toužebnější jsou sliby o globálním směšování a čím zoufalejší pokusy zapomenout, že nejsme Rosa Luxemburgová nebo Lawrence z Arábie nebo OSN, tím větší zklamání zažijeme.
II. ZNOVU DĚLBA PRÁCE
Abychom mohli znovu promyslet klišé, že umělec je zdrojem individuální tvořivosti – ať už ve formě konkrétní dodávky nebo volného inkubátoru tvůrčích objektů – byly by užitečné opětovné experimenty v oblasti pracovních podmínek. Někteří lidé například znovu promýšlejí konvenční dělbu práce mezi umělcem a kurátorem, ale také správou, technickými asistenty, lidmi, kteří rozhodují o finančních prostředcích, kritiky, teoretiky atd. Nemusí to nutně znamenat skupinovou terapii, populismus nebo karneval, ze kterého by vzešla představa o umělci jako prostředku s privilegovaným přístupem k ideologické a estetické pravdě. Spíše by stačilo se důsledně zeptat, co se od koho v té které situaci očekává, kdo má na čem zásluhu v tom či onom kontextu a za čí finanční nebo symbolické prostředky. Výsledkem může být cokoli, od užitečných vyjasnění až po užitečnou skepsi, nepředvídanou spolupráci, naprosté marnění času, nový kancelářský nábytek nebo závěr, že ne všechno musí prověřovat a schvalovat kurátor.
III. ZLEPŠIT ÚROVEŇ KONVERZACE
Je zvlášť zásadní se znovu podívat na dělbu práce mezi vizuálnost a slovní pojednání neboli na „výstavu versus symposium/katalog“. Převládající diskurzivní modely v uměleckém světě se omezují na přednášku a seminář nebo na „mučivé“ pracovní skupiny plné lahví s vodou Mattoni a prezentací v Powerpointu. Umění udržuje diskurzivní rituály s kořeny ve středověkých univerzitních tradicích, ale bez akademického obsahu, který jim propůjčuje význam. Možná že odpovědi na umělecko-reflexivní otázky o novém publiku, nových prostorách, nové politice atd. budou víc osvěžující, kdyby byl náš způsob, jakým o nich diskutujeme, méně zkamenělý ve scénografii, dramaturgii, architektuře a rétorice. Nebylo by těžké provést malou, ale rozhodnou změnu.
IV. BÝT HRDÝ NA HISTORII
V poslední době se objevily četné výzvy k tomu, abychom si byli kritičtěji vědomi gnozeologických nástrah dějin umění, a já mohu v tomto bodě jen konstatovat svou vlastní nevědomost. Dějinné lekce jsou dobrým způsobem jak zmírnit rétoriku a vyjádřit věci ze skromnější perspektivy.
V. BÝT CO NEJTRPĚLIVĚJŠÍ
Ne všechno je třeba okamžitě vizualizovat. Přesná úprava uměleckého díla nebo situace by se měla časem sama odkrýt. Rovněž není třeba, aby všechno vypadalo hotové v okamžiku vernisáže; když člověk věří v experimentování a riziko, pak jsou nutná kritéria pro slavnostní soudržnost. Je snadné s tím souhlasit, ale těžší je upřímně riskovat na vernisáži něco, co nevypadá „správně“.
VI. ZDŮRAZNIT HEGEMONII
Všichni jsme rádi, když nám lichotí naše vlastní progresivní úspěchy, ať už je to mezi novým institucionálním ředitelem a zaměstnanci nebo mezi politicky angažovaným umělcem a podřadnějším kolegou. Nejde však o zmírňování hierarchií a konfliktů, ale naopak o jejich zdůraznění a zvýraznění nerovností mezi profesionálními rolemi, třídním pozadím, výsadami prvního a třetího světa atd. Je výraznou výzvou dbát o kritické zvyklosti, které se obejdou bez unáhlené solidarity, a k tomu je třeba velkorysé dávky reflexivity uměleckého světa, i když je to možná otravné, passé nebo nudné.