Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě

Zřizovatel: Kraj Vysočina
Ředitel: Mgr. Aleš Seifert
Kurátorka: PhDr. Jana Bečková

Historie:
Oblastní galerie Vysočiny byla zřízena počátkem 50. let jako krajská galerie a roku 1958 včleněna do Krajského vlastivědného ústavu. Znovu osamostatněna jako Oblastní galerie Vysočiny byla v roce 1960. V roce 1964 byla umístěna v rekonstruovaném památkovém objektu, kde sídlí podnes. V roce 1989 byl na Masarykově náměstí veřejnosti zpřístupněn další objekt se stálou expozicí. Obě galerijní budovy jsou významnými ukázkami renesanční patricijské architektury Jihlavy z 16. století.

Sbírky:
Sbírka českého umění 19. století zachycuje formální i námětové proměny našeho figurativního umění i krajinomalby v minulém století. Kolekce českého umění první poloviny 20. století sleduje jak nástup a proměny české avantgardy, tak i tradicionálně zaměřené umění. Pro druhou polovinu 20. století je těžiště sbírky především v umělecké tvorbě 60. let. Sbírka regionálního umění na Vysočině mapuje výtvarné umění v oblasti Českomoravské vysočiny, zejména v 2. polovině 20. století, s důrazem na Jihlavsko.

Prohlášení:
Výňatek z konverzace mezi kurátorkou Janou Bečkovou (JB) a ředitelem galerie Alešem Seifertem (AS)

JB: Kdysi existovalo umění, které bylo koncipováno pro muzeum a samotná skutečnost, že muzea vypadají jako mauzolea, nám vlastně může odhalit postoj, který jsme k umění zastávali v minulosti. Byla to forma vzdávání pocty mrtvým. Nevím, kolik dnes ještě existuje děl z minulosti, které je třeba vystavovat nebo respektovat. Ale když budeme hovořit o dílech, která se produkují v posledních několika letech a budou se produkovat v nejbližší budoucnosti, pak je pojetí muzea zcela irelevantní. Ráda bych sledovala otázku prostředí uměleckého díla, jaký typ díla se produkuje dnes a kde je nejlepší je vystavit jinde než v muzeu nebo jeho miniaturním protějšku, v galerii.

AS: Připadá mi, že existuje postoj, který inklinuje k mcluhanismu, a tento postoj by měl tendenci pohlížet na muzeum jako na prázdnou stavbu. Domnívám se však, že prázdnota implikovaná v muzeu je ve skutečnosti jednou z jeho hlavních kladů, a to by si měli všichni uvědomit a zdůraznit to. Muzeum má sklon vylučovat životodárný postoj. Zdá se však, že dnes převládá tendence snažit se věci v muzeích oživit, a že celá myšlenka muzea jako by směřovala k jakémusi speciálnímu typu zábavy. Má stále víc aspektů diskotéky a stále méně aspektů umění. A proto si myslím, že to nejlepší, co se dá o muzeích říci, je, že co se týče akčnosti, muzea jsou vlastně anulující, a to je podle mne jejich hlavní přednost. Zdá se, že vaše stanovisko se týká spíše toho, co se děje. Mne většinou zajímá to, co se neděje, ona oblast mezi událostmi, které by se dalo říct mezera. Tato mezera existuje v bezbarvých a prázdných oblastech či prostředích, na která se nikdy nedíváme. Muzeum věnované jinému druhu prázdnoty by se dalo rozvinout. Prázdnotu lze definovat faktickou instalací umění. Instalace by měly místnosti vyprazdňovat, a ne vyplňovat.

JB: Muzea dělají stále větší ústupky myšlence propojenosti umění s životem. S jejich verzí není v pořádku to, že nabízejí život v konzervě, jakousi estetizovanou ilustraci života. „Život“ v muzeu je jako milování na hřbitově. Přitahuje mě myšlenka všechna muzea vyklidit a ponechat jen ta, která jsou lépe navržena, jako například Guggenheimovo, protože existují jako sochy, díla jako taková, jsou pro veřejnost skoro uzavřená. Byl by to záslužný čin vzhledem k jejich funkci mauzolea. Jenže takový čin by připravil spoustu umělců o práci… Zajímalo by mě, jestli neexistuje nějaká alternativa na periferii života a umění, v oné marginální a stínové zóně, o které jste tak výmluvně hovořil, na okraji měst, podél velkých dálnic s jejich výspami supermarketů a nákupních středisek, nekonečných hromad dříví, domů prodávaných za sníženou cenu; jestli to není ten svět minimálně pro vás. Umíte si představit, že byste pracoval v takovém prostředí?

AS: Jsem tak vzdálený od světa, že mi připadá až neskutečné, když se do něj vydám, takže to, že se života přímo neúčastním, mě fascinuje, protože jsem si jistý odstupem od něj a nechci v něm žít. Je to spíš aspekt času. Je to budoucnost – marťanská krajina. Odstupem myslím vědomí bez sebeprojekce. Myslím, že některé symptomy toho, co se děje v prostoru budovy muzea, se svým způsobem odrážejí v podzemním muzeu Philipa Johnsona, které do jisté míry pohřbívá abstraktní druhy umění v jiném druhu abstrakce, a ve skutečnosti se tak stává negací negace. Jsem pro pokračování v tomto typu odstupu a odstraňování a myslím, že Johnsonův projekt pro Ellis Island je zajímavý v tom, že získá tamější budovu z 19. století a udělá z ní ruinu; on sám tvrdí, že ruiny stabilizuje, a rovněž buduje kruhovou budovu, která je vlastně jen stabilizovaným prázdnem. Tento trend je vidět všude, ale všichni stále tak trochu váhají, když se mají vzdát svých životodárných postojů. Rádi by mezi oběma našli nějakou rovnováhu. Když máte happening, nemůžete mít absenci happeningu. Musí existovat tento dualismus, který, obávám se, narušuje řadu myšlenek humanismu a jednoty. Myslím, že oba tyto názory, jednota a dualismus, se nikdy nesloučí, ale že jsou oba platné; zároveň však dávám přednost dualismu v rozmanitosti.

JB: Existuje ještě jedna alternativa. Zmínil jste se, že si chcete vybudovat vlastní pomník v Krkonoších nebo možná v Tatrách. Čím dál by byl, tím nepřístupnější by byl, a o to víc by to bylo uspokojivé. Je to tak?

AS: Myslím, že nakonec by to bylo zklamání pro všechny včetně mne. Ale i samotné zklamání má zřejmě své možnosti.

JB: Trápí mě nedostatek krajnosti v našich názorech. Já například musím často dělat společenské kompromisy ve svých kurátorských projektech, zatímco vy a ostatní, kteří možná máte námitky proti muzeím, v nich přesto dál vystavujete.

AS: Krajnost může také existovat ve zbytečných kontextech a mně připadá to, co je zbytečné, přijatelnější než to, co je ryzí. Připadá mi, že každá tendence k čistotě také předpokládá, že je třeba něčeho dosáhnout, a to znamená, že umění má nějaký smysl. Myslím, že souhlasím s Flaubertovou myšlenkou, že umění je honba za zbytečnostmi, a čím zbytečnější věci jsou, tím víc se mi líbí, protože já nejsem zatížen čistotou.Vlastně si cením lhostejnosti. Myslím, že má estetické možnosti. Jenže většina umělců je všechno, jen ne lhostejní; usilují o všechno – chtějí se zapálit a hořet.

JB: Máte rád díla z vosku?

AS: Ne, nemám rád díla z vosku. Jsou až příliš živá. Věci z vosku se opět vztahují k životu, a kde je příliš mnoho života, naznačuje to smrt. Myslím, že nové hrobky se budou muset vyvarovat jakéhokoli náznaku života nebo smrti.

JB: Jako Vítkovský monument?

AS: Ano, to je slovanská tradice.

JB: Když budeme realisty, tak vy přece nikdy neseženete nikoho, kdo by investoval dost peněz do mauzolea – mauzolea prázdnoty, nicoty – i když by mohlo být nejpoetičtějším vyjádřením vašeho stanoviska. Nikdy neseženete nikdo, kdo by zaplatil, aby Guggenheimovo muzeum zůstalo celý rok prázdné, i když mně to připadá jako úžasný nápad.

AS: Asi máte pravdu. Myslím, že v podstatě je to prázdný návrh. Ale… jednou přijde renesance pohřebního umění. Naše stará muzea jsou plná fragmentů, úlomků a kousků evropského umění. Byly vytrženy z celých uměleckých staveb a nově ohodnoceny a roztříděny. Třídění umění na malířství, architekturu a sochařství mi připadá jako jedna z nejnešťastnějších věcí na světě, ke které došlo. Dnes se všechny tyto kategorie dělí na další kategorie a je to jako nekonečná lavina kategorií. Máte zhruba čtyřicet různých druhů formalismu a asi sto různých druhů expresionismu. Muzeím jsou vnucovány jaksi paralyzované pozice a myslím, že to ani nechtějí přijmout, a tak udělala mýtus z akce, mýtus ze vzrušení, a dokonce se mluví i o zajímavých prostorech. Vytvářejí zajímavé prostory a tak podobně. Nikdy jsem neviděl vzrušující prostor. Nevím, co je to prostor. Přesto se mi líbí zbytečnost muzea.

JB: Ale domníváte se, že se vzdaluje zbytečnosti a přiklání se k užitečnosti.

AS: Užitečnost a umění nemají nic společného.

JB: Třeba směrem k vzdělávání. Na jedné straně se domnívám, že se paradoxně vzdaluje od skutečné plnosti k frašce plnosti. Jelikož jeho smyslem je být vždycky estetické (kosmetické), jeho smysl plnosti je aristokratický – snaží se shromáždit všechny „dobré“ objekty a myšlenky pod jednu střechu, aby se na ulici nepromarnily a nezdegenerovaly. Znamená to obohacení ducha. Vyšší třídy dnes mají v pojetí muzea jasno, ať už si to správci muzeí přejí nebo ne, a to prostě se současností nemá nic společného. Jednou jsem napsala, že tohle je země více či méně kultivovaných voříšků. Moje plnost a vaše prázdnost se na ně aplikovat nedá.

AS: Myslím, že jste se dotkla velice zajímavé oblasti. Jako by celé umění bylo svým způsobem jen o tom, co má jakou hodnotu, a zdá se, že lidé pociťují velkou potřebu přiřazovat hodnoty a nalézat důležité hodnoty. To ale vede k mnoha kategoriím hodnot a nehodnot. Myslím, že to ukazuje nejrůznější poruchy, praskliny a nesmyslnosti. Ale nemám moc velký zájem je napravovat nebo dělat věci nějakým ideálním způsobem. Myslím, že tu máme všechno – nezávislost v dobrém i ve zlém. Kategorie „dobrého umění“ a „špatného umění“ patří do systému hodnot zboží.

JB: Jak jsem už řekla, čelíte společenskému tlaku, který je těžko slučitelný s vašimi myšlenkami. V současnosti jsou galerie a muzea pro umělce a jejich díla stále primární agenturou či „trhem“. A jak univerzity a federální vzdělávací programy financují kulturu tím, že budují stále další muzea, vidíte rozvíjející se obraz současného mecenášství. Proto je vaše zapojení „výstavních lidí“, i když jsou třeba příznivě naladěni, odsouzeno k neúspěchu, ať už zaujmete jakékoli stanovisko k nehodnotě své činnosti. Když řeknete, není to ani dobré, ani špatné, řeknou obchodníci a kurátoři, kteří jsou majiteli a podporují vás osobně, pravý opak anebo ho naznačí tím, co s tím udělají.

AS: Současné mecenášství je stále veřejnější a stále méně soukromé. Dobrý a špatný jsou morální hodnoty. My potřebujeme estetické hodnoty.

JB: Jak může potom být vaše stanovisko jiné než ironické? Vnucuje vám přinejmenším skepsi. Jak z vás může být něco jiného než potměšilý filozof – člověk s pobaveným úsměvem na tváři, jehož každičký čin je zvýrazněn kurzivou?

AS: Inu, myslím, že humor je zajímavá oblast. Druhy humoru jsou českému temperamentu značně cizí. Jako by český temperament neuměl spojit umění s humorem. Humor není považován za seriózní. Mnohá strukturální díla jsou skutečně téměř k popukání. Ta hloupější jsou na hranici konkrétního humoru, a tak mi celá ta myšlenka mauzolea vlastně připadá velmi humorná.

JB: Mně připadá velmi smysluplné naše přirovnání Guggenheimova muzea pomocí intestinální metafory k „odpadnímu systému“, jak jste je nazval. Ale samozřejmě nejde o nic jiného než o další ospravedlnění muzeálního člověka, muzeálního publicisty, muzeálního kritika. Místo maximální vážnosti je to maximální humor.

AS: Maximální vážnost a maximální humor je totéž.

JB: Nicméně jakmile začnete působit v kulturním kontextu, ať už je to kontext skupiny umělců a kritiků nebo hmotný kontext muzea či galerie, automaticky spojujete tuto nejistou identitu s něčím jistým. Někdo tomu přiřadí nové kategorizační jméno, obvykle variantu nějakého starého, a tím pokračuje ve své rodové linii či rodinném systému, takže to působí věrohodně. Běžným osudem novinky je, že ji ospravedlní dějiny. Vaše stanovisko je proto ironické.

AS: Řekl bych, že v sobě má určité rozporné vidění. Je to v podstatě nesmyslné stanovisko. Ale myslím, že najít okamžitě nějaký smysl omezuje možnosti. Myslím, že čím více smyslů, tím lépe – zkrátka nekonečné množství názorů a smyslů.

JB: Už tenhle samotný rozhovor je ironický v tom, že funguje v kulturním kontextu, v kontextu výtvarné publikace například, a dává smysl jen v tomto kontextu. Já v poslední době zastávám názor, že existují jen dvě východiska – jedno naznačuje maximum nečinnosti; tomu říkám „myšlenkové umění“, umění, o kterém se obvykle jen tu a tam diskutuje, ale nikdy se nerealizuje; a druhé spočívá v maximu neustálé činnosti, která má nejistou estetickou hodnotu a umisťuje se stranou kulturních institucí. V okamžiku, kdy začneme působit mezi těmito dvěma extrémy, tak nás pověsí (v muzeu).