Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě

Zřizovatel: Kraj Vysočina
Ředitelka: Mgr. Hana Nováková

Historie:
Galerie výtvarného umění vznikla v roce 1965, kdy získala i svou specializaci na českou knižní ilustraci, kresbu a grafiku vzniklou po roce 1918. Její sídlo se nachází v zrekonstruovaném měšťanském domě pocházejícím ze 14. století.

Sbírky:
Sbírky galerie jsou zaměřeny na moderní českou knižní ilustraci, kresbu a grafiku 20. století a na významné autory mající vztah k regionu Havlíčkobrodsko.

Prohlášení:
Ke kulturnímu omezení dochází, když kurátor vnutí umělecké výstavě své vlastní hranice, namísto toho, aby požádal umělce o vytyčení jeho hranic. Od umělců se čeká, že budou pasovat do podvodných kategorií. Někteří umělci si představují, že mají nad tímto aparátem kontrolu, zatímco ten má ve skutečnosti kontrolu nad nimi. V důsledku toho umělci nakonec podporují kulturní vězení, které je mimo jejich kontrolu. Vězněni nejsou sami umělci, ale jejich výstupy. Muzea, podobně jako ústavy a vězení, mají pavilony a cely – jinými slovy, neutrální místnosti zvané galerie. Umělecké dílo umístěné v galerii ztrácí svůj náboj a stává se přenosným objektem nebo povrchem, který nemá s vnějším světem co do činění. Prázdná, bílá, osvětlená místnost se stále podřizuje neutralitě. Umělecká díla viděná v těchto prostorách jakoby podstupovala nějakou estetickou rekonvalescenci. Lidé se na ně dívají jako na velké množství neživých mrzáků, kteří čekají, až je kritici označí za vyléčitelné nebo nevyléčitelné. Funkce dozorce-kurátora je oddělit umění od zbytku společnosti. Potom nastupuje integrace. Jakmile je umělecké dílo zcela neutralizované, neúčinné, abstrahované, neškodné a jakmile prodělá politickou lobotomii, je připraveno ke konzumaci společností. Všechno se redukuje na vizuální krmivo a přepravitelné zboží. Inovace jsou povolené pouze tehdy, pokud podporují tento druh věznění.

Okultní pojmy „koncepce“ z fyzického světa ustupují. Hromady soukromých informací redukují umění na hermetismus a pošetilou metafyziku. Jazyk by se měl nacházet ve fyzickém světě a neskončit zamčený v myšlence v něčí hlavě. Jazyk by měl být neustále se rozvíjejícím procesem a ne izolovaným úkazem. Umění ukazuje, že začátky a konce se omezují zbytečnými způsoby „abstraktní“ i „realistické“ reprezentace. Obličej nebo mříž na plátně je pořád reprezentace. Redukce reprezentace na psaní nás fyzickému světu nepřibližuje. Psaní by mělo vytvářet myšlenku ve hmotě a ne obráceně. Vývoj umění by měl být dialektický a ne metafyzický.

Mluvím o dialektice, která hledá svět mimo kulturní omezení. Také mě nezajímají umělecká díla, která ukazují „proces“ v rámci metafyzických hranic neutrální místnosti. V takových behaviorálních hrách žádná svoboda není. Je třeba se vyhnout tomu, aby se umělec choval jako krysa v pokusech B. F. Skinnera a prováděl své „náročné“ kousky. Omezený proces vůbec žádný proces není. Bylo by lepší přiznat omezení než vytvářet iluzi svobody.

Jsem pro umění, které bere v úvahu přímý účinek živlů, jak každodenně existují mimo reprezentaci. Parky, které obklopují některá muzea, izolují umění do objektů pro formální potěšení. Objekty v parku svědčí o statickém klidu spíš než o nějaké probíhající dialektice. Parky jsou dokončené krajiny pro dokončené umění. Parky vyjadřují hodnoty konečného, absolutního a posvátného. Dialektici nemají s takovými věcmi nic společného. Hovořím o dialektice přírody, která zachází s fyzickými protiklady v přírodních silách tak, jak jsou – přírody, která je jak slunečná, tak bouřlivá. Parky jsou idealizací přírody, příroda ovšem ve skutečnosti není podmínkou ideálna. Příroda nepostupuje po přímé linii, spíš se rozrůstá a bují. Příroda není nikdy dokončená. Když se dokončené sochařské dílo 20. století umístí do zahrady z 18. století, pohltí jej ideální zpodobnění minulosti a tím toto dílo posílí politické a společenské hodnoty, které tu s námi už nejsou. Mnohé parky a zahrady jsou znovu vytvořený ztracený ráj nebo Eden a nikoli dialektická dějiště současnosti. Parky a zahrady jsou svým původem obrazové – jsou to krajiny vytvořené z přírodních materiálů namísto barev. Ideální scenérie, které obklopují i naše národní parky přenášejí nostalgie po nebeské blaženosti a věčném klidu.

Stranou ideálních zahrad minulosti a jejich moderních protějšků – národních a velkých městských parků – se nacházejí podřadnější oblasti – výsypky hlušiny, povrchové doly a znečištěné řeky. Vzhledem k silnému sklonu k idealismu, který je zároveň čistý i abstraktní, si společnost neví rady, co s takovými místy. Nikdo nechce jet na dovolenou na skládku. Nad naší krajinnou etikou, zejména v pohádkové zemi zvané „svět umění“, se stáhla mračna abstrakcí a pojmů.

Mohlo by to být tak, že z určitých uměleckých výstav se stala metafyzická smetiště? Kategorická miazmata? Intelektuální odpadky? Konkrétní intervaly vizuální prázdnoty? Dozorci-kurátoři jsou stále závislí na zhroucení metafyzických principů a struktur, protože nic lepšího neznají. Vyčerpané zbytky ontologie, kosmologie a epistemologie stále nabízejí základ pro umění. Třebaže metafyzika vyšla z módy a postihla ji pohroma, prezentuje se jako pevné zásady a poctivé důvody pro instalaci umění. Muzea a parky jsou nadzemní hřbitovy – ztuhlé vzpomínky na minulost, které slouží jako záminka skutečnosti. To u umělců způsobuje pronikavou úzkost do té míry, nakolik se potýkají se zkaženými ideály a ztracenými situacemi, nakolik se o ně ucházejí a bojují za ně.