Galerie Klatovy / Klenová

Zřizovatel: Plzeňský kraj
Ředitel: Mgr. Marcel Fišer

Historie:
V roce 1964 vznikla na Klenové Státní galerie výtvarného umění. Ideou jejího výstavního i akvizičního programu bylo vytvoření galerie české plastiky v přírodě. Původně byla umístěna v areálu hradu a zámku Klenová, roku 1978 získala další výstavní prostory ve vile manželů Kotrbových na Klenové. Od roku 1989 je její součástí také Galerie U bílého jednorožce v Klatovech a od roku 1997 Galerie Sýpka Klenová.

Sbírky:
Základ sbírek tvoří soubor českého umění 20. století. Součástí sbírek je také soubor portrétů příslušníků habsburského rodu z 18. století. Vedle nekonvenčního výstavního a hudebního programu přistoupila galerie k zásadnímu oživení sbírkového fondu, který se zaměřil na české a slovenské umění, s důrazem na žijící umělce. Významnou součástí činnosti galerie jsou programy mezinárodního rázu.

Prohlášení:
Jak se tvoří svět? Jak se svět rozpadá? Neoliberalismus tyto dvě otázky sloučil do jediné – a 11. září pak ukázalo, že žádná dokonalá syntéza neexistuje. V jednadvacátém století se kontinenty daly do pohybu. Zde se před aktivisty, ale také před institucemi a výzkumníky otevírají plány nové „velké hry“. Postavíteli se sami proti nezměrným obzorům katastrofy, je, v rámci současného světového systému, nalezení modelů a způsobů intervence do prožité skutečnosti cestou k základní intelektuální aktivitě.

V současnosti funguje dvojí vývoj který ničí to, co sám staví, rozpouští to, co sloučil. A přesně s tím musíme pracovat. Jeden z nejlepších příkladů je neustálé rozšiřování Evropské unie od pádu východního bloku v roce 1989 až po fiasko ultraliberální ústavy odmítnuté v referendech v roce 2005. Konec historického oddělení západu a východu se zdá být počátkem dělení na evropské jádro a novou Evropu, kdy sociálně demokratické bašty západu hledají útočiště před globálním trhem, zatímco postkomunistické státy na svých cestách k bohatství odmítají jakékoli omezování rychlosti. Odpor proti Evropě byl převážně dílem tradičních zastánců suverenity, přičemž levicové síly kolísaly mezi svými národními a mezinárodními ideály. Nicméně absence demokratické ústavy je ke prospěchu pouze korporátním skupinám a velmocem, přičemž včerejší parlamenty figurují pouze jako kouřová clona nad zítřejšími skutečnými rozhodnutími.

Ješťe markantnější je samu sebe zastiňující růst Světové obchodní organizace, u níž to v 90. létech vypadalo, že je predestinována do role odpolitizované světové vlády. Mezinárodní obchodní pravidla se konsolidovala až poté, když vypukla mezi USA a Evropskou unií celní válka, po celé zeměkouli se vzedmula vlna protestů a proces formování bloků nabral na rychlosti: probíhalo vyjednávání jak o Oblasti volného obchodu (FTTA), tak i o obnoveném Mercosuru v Jižní Americe, došlo i k novým krokům směrem k rozšíření systému ASEAN (do nějž se zapojila Čína, Japonsko a Jižní Korea). A není také možno zapomenout i na venezuelský projekt ALBA (Alternativa Bolivariana para las Américas) hlásající Latinské Americe nový levicový „úsvit“ poté co nastal soumrak volného obchodu v Yankeeském stylu. Dnes už je jasné, že FTTA selhala, zatímco severoamerická NAFTA byla posílena prostřednictvím takzvaného Partnerství pro bezpečnost a prosperitu (Security and Prosperity Partnership) z roku 2005 a východoasijský systém pokračoval ve svém neohrozitelném růstu za ekonomickou hegemonií. Mezinárodní měnová krize se ale stále vynořuje a, jak si vybaví každý historik, formování ekonomických bloků po pádu zlatého standardu bylo ve 40. letech 20. století předehrou globálních konfliktů.

Pokud vás zajímá co nejzvláštnější spojení protikladů ve dnešním světě, pak stačí vzpomenout na symbiotické pouto mezi industrializovanou Čínou a finanční velmocí USA. Čína se bez ustání snaží vyrábět to, co se USA bez ustání snaží spotřebovávat – což má z následek ekologické riziko, které nikdo nedokáže ani odhadnout. Aby udržela kolo štěstí v pohybu půjčuje Čína své zisky z výroby zpět do USA, podporuje tak spekulaci se všemocným dolarem a udržuje solventnost největšího světového trhu. Každá ekonomická krize přidává této ekonomické rovnici na nejistotě: a v posledním desetiletí jsme jich viděli stále více. Co se stane, pokud čínský penězovod do americké pokladny vyschne, to může každý odhadnout sám; ale poté co se záplavová vlna z New Orleans proměnila v domácí bažinu, která silně připomíná mezinárodní katastrofu v Iráku, začaly americké pokusy o záchranu slábnoucí hegemonie vypadat dosti beznadějně. Je možné, že již nastává nová fáze systémového otřesu. Množství konfliktů na celém světě vzrůstá a problém s tím, jak jako světoobčan intervenovat se stává složitějším a více skličujícím, než kdy předtím.

Antiglobalizační hnutí zaznamenala první pokusy o široce provázanou odpověď na světový systém po roce 1989. Tato hnutí byla tvořena nejasnou směsí demokratických zastánců suverenity, libertariánů odmítajících jakékoli hranice („nových anarchistů“, jak je nazval David Graeber) a tradičních, odborářsky zaměřených Keynesiánců. Všichni kritizovali selhání neoliberálních vlád, ale rozcházeli se a váhali nad tím, jaké jsou jeho kulturní důsledky. A tyto důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Odříznutím společenské solidarity a destrukcí ekologické rovnováhy vrhl neoliberální program rychlé kapitálové expanze okamžitě svůj neokonzervativní stín v podobě vojenského, morálního a náboženského návratu k řádu. Nic lepšího si pro zakrytí odmítnutí demokratické kritiky, potlačování občanských svobod a neustávající rozpočtový posun od společenského blahobytu k korporátní bezpečnosti snad ani nelze představit. Odpor proti globalizaci se stal novým mocným nástrojem manipulace, který je využíván stejnými elitami, jež celý proces původně spustily.

Současné spory o konsolidaci regionálních bloků odrážejí hledání kompromisů mezi globálním dosahem a územní stabilitou. Hlavní otázkou jak před „střetem civilizací“ tak i po něm se stává reálná úroveň stávajících sociálních vztahů. Z této perspektivy je politika volného trhu prosazovaná v Latinské Americe Bushovou administrativou srovnatelná se sny AlKajdy o Chalífátu na Středním východě. Propojené výrobní systémy tvořící se v Japonsku a Číně nebo evropské dvoření se Rusku, neustávající ani po zvěrstvech spáchaných v Čečensku, umožňují na tento boj obdobné pohledy o přijatelnou míru, která v zásadě odpovídá „kontinentu“, a to i přes to, jak pružný a nejasný tento termín může být. Kontinentalizace však nestojí proti globálnímu sjednocování, nýbrž jej jím – paradoxně – naopak poháněna. Za tektonickými zlomy na přelomu milénia stojí nahromaděné násilí třicetiletého neoliberálního tlaku směrem ke světu bez hranic, otevřenému největším a nejagresivnějším korporacím.

Výjimečná šíře a rychlost současné proměny – opravdové změny epochy ve světovém systému – staví levicové aktivisty před dvě různé výzvy nebo, chcete-li, dvě různé příležitosti. Na jedné straně musí znovu zmapovat kulturní a politickou situaci, která byla neokonzervativní vrstvou přeměněna, zatímco si, na druhé straně, musí neustále uvědomovat neoliberální principy, které jsou pod povrchem stále aktivní. V tomto úsilí jsou klíčové sociální vědy, podaříli se je vysvobodit z jejich klamné neutrality. Ekonomický zeměpis je klíčový pro sledování světové dělby práce a pochopení širšího rámce toho, čemu evropští aktivisté říkají „nouze“. Sociologie sdružování objasní, kdo je u moci, i jak je moc v chaotickém světě rozdělená a udržována. Studium techniky předvídá budoucnost, ukazuje, jak co funguje a pro koho. A příručky sociální psychologie nabízejí pohled do struktury dobrovolné slepoty a zmateného souhlasu, které udržují při životě vládnoucí hegemonie. Pro iniciativy, které mohou snadno sklouznout do slepých uliček manipulativních ideologií, je tento druh analýzy životně důležitý.

A disciplína musí být také překonána ve prospěch experimentu Nezávislé zkoumání vyžaduje rozchod s převažující kartografií. Pokud opravdu chcete transformovat vývoj měnícího se světa, pak musí být kompas i souřadnice znovu nalezeny. Jedině pomocí dezorientace sebe sama a vykořenění jednostranných jistot může kdokoli doufat, že se mu podaří vpravit do nevědomého vývoje geopolitického řádu injekci pozitivní změny.

Jak tedy mohou naše skromné instituce a výzkumníci, bez zabřednutí do neexistujících světů estetické extrapolace, vyvolat změnu v orientaci platných map, transformovat vládnoucí kartografie? Problém je neoddělitelně spjat se svým ztělesněním, se svými sociálními projevy. Jen zkuste před publikem experimentovat: za použití ručně psaných údajů a šipek a obyčejného zpětného projektoru; doslova stopovat toky kapitálu, proudy blahobytu a vzestup i pád mezinárodních organizací po roce 1945. Cílem je sestrojit kartografický narativní rámec vzniku, peripetií a krize severoamerické hegemonie po roce 1945; ale zároveň také prostřednictvím gest a pohybů předvádět, jak geopolitická proudění procházejí lidskými těly, stávají se součástí haptického vědomí a vstupují do toho, čemu někteří s nás říkají „procítěný veřejný prostor“. Intelektuální práce se zintenzivňuje jeli vyvázána ze svého normalizujícího rámce, převedena do podoby sociálního experimentu ve vlastním semináři, ve squattu nebo zabraném domě, na protestním shromáždění, ve vlaku ženoucím se napříč Sibiří… Spolu s tím, jak nadnárodní regiony zahrnují stále větší populace a přechod měnících se hranic je stále běžnější, je v konkrétních věcech i v představách geopolitika stále zkušenější; odehrává se na kolektivní kůži. To je okamžik, kdy se zásadní činností a příslibem osvobození stává geopoetika.

Jak vykládat umělecká díla, uměleckoaktivistické intervence a institucionální praktiky tak, aby byly zdůrazněny podoby vzešlé z geopoetické zásobárny? Prostřednictvím analytické práce na vývoji forem a účinnosti symbolických rozdělení se je možno pokusit o přiblížení schematické úrovni, v níž je kartografie pocitů proměněna prostřednictvím experimentu. Tato úroveň přichází do hry, kdykoli dojde na přechod od analýzy zpět k intervenci. Vzhledem k příčnému směru globálních proudů je možné během vlastní konfrontace s mocí vycházet ze zkušeností dávných aktů odporu, jak v jejich surové objektivní podobě, tak i v jejich jemném zvnitřnění. Síť inspirace napjatá mezi masovým tlučením na hrnce během argentinského povstání v roce 2001 a téměř okamžitě navazující městskou mobilizací z 15. února 2002 ve Španělsku, jež vytrvala až do svržení prolhané a mocichtivé Aznarovy vlády v březnu 2004 je velkým příkladem procesu transdukce. To je plodná stránka současného kontinentálního driftu. Pocítit dynamiku odporu a tvorby jdoucí napříč provázaným světem znamená začít participovat na solidaritě a spolupráci, které se po celé planetě rodí již od konce 90. let.

Pokud se chcete věnovat podobnému druhu výzkumu, pak nečekejte přílišnou podporu ze strany stávajících institucí. Mnohé z nich mají stále plno práce se svojí vlastní adaptací na diktát neoliberálního managementu a to nejlepší, čeho jsme během prvního velkého kritického kola dosáhli byl únos několika z jejich lidí a získání několika jejich zdrojů. Jakákoli stále ještě otevřená okna, se s dalším neoliberálněneokonzervativním přitvrzením pravděpodobně zavřou. Autonomní skupiny budou muset rozvinout kolektivní proces učení se z důsledků sociální atomizace a ekonomického poddanství – v podstatě půjde o pochopení podob současného odcizení – a budou muset zkoumat reakce na tyto trendy od silně negativních (fašistické a rasistické uzavírání dříve demokratických společností) až po ty pozitivní a do budoucna zaměřené (aktivistické intervence, objevení nových podob společenské samosprávy, kulturní přesměrování, ekologicky únosné formy rozvoje). Dalším cílem kritiky je pozvednout úroveň debaty a angažovanosti v kulturních a uměleckých kruzích – tedy v klíčových médiích sociálního vyjádření – kde je stále normou narcistní slepota k násilí, které plodí současné podmínky. Další oblastí, která nezbytně potřebuje prozkoumání je živná půda mezijazykové výměny a křížících se vektorů překladu skrývající se za běžnou měnou imperiální angličtiny. Jiné možné podoby světa budou tvořeny množstvím jazyků vyjadřujících se svými vlastními slovy a slovy cizinců: intimní, městský, národní, kontinentální, globální přelévající se mezi jejich idiosykratickými výrazy. Geopoetika je babylonské veselí.

Nejdůležitějším cílem pro mne ale je napomoci znovu nastartovat vědomí a mobilizaci institucí, jež byly kolem přelomu tisíciletí tak slibné. „Pomoci“ je to správné slovo, protože mezi aktivisty neexistuje žádné intelektuální privilegium. Aktivistévýzkumníci mohou přispět ke krátko, středně a dlouhodobé krizové analýze tím, že budou zkoumat a vymýšlet nové způsoby intervence na mikropolitické úrovni, na níž konečně začínají i ta největší hnutí.

Kdo tuto velkou hru může hrát? Kdokoli, kdo je schopen se zapojit do struktury nebo ji sám z nezávislých výzkumníků vytvořit. Jaké jsou součásti, teritoria, sázky a pravidla? Ta, která bude vaše skupina považovat za nejproduktivnější a nejlépe šiřitelné. Jak pokračovat ve hře, když míč vypadne ze hřiště nebo ze sféry působnosti? Prostřednictvím společných setkání v rámci jedné sítě, mezi několika sítěmi, prostřednictvím kolektivní akce, postoje, projektů a publikací. A to nejdůležitější: Kdo vyhrává? Každý, kdo na prahu dvacátého prvního století dokáže klást jakýkoli efektivní odpor klesající spirále lidského soužití.