Muzeum umění a designu Benešov
Zřizovatel: Město Benešov
Ředitel: Mgr. Tomáš Fassati
Historie:
Muzeum umění Benešov bylo založeno v roce 1990 s předpokladem, že se stane tradičním regionálním sbírkotvorným ústavem. Z hlediska kvality činnosti toho bylo dosaženo přibližně v polovině 90. let, z hlediska nabídky kulturních služeb veřejnosti do roku 2000. K dovršení oficiálního začlenění do celostátních organizačních struktur došlo v roce 2002, kdy bylo muzeum přijato do výběrového profesního sdružení Rada galerií ČR a byla podle zákona zaregistrována jeho sbírka umění.
Sbírky:
Sbírkové kolekce by měly být i nadále z praktických důvodů odlišeny podle sdělovacích systémů a technologií. V rámci každé kolekce je však potřebné sledovat některé vymezující faktory:
Malba, Kresba, grafika a další práce na papíře, Fotografie, Plastika, Elektronická média, Grafický design, Design
Prohlášení:
Chceme se zaměřit na některé problémy institucionální kritiky, a to z perspektivy teorie a praxe bulletinu Muzeum, umění a společnost (MUS), který je distribuován členským institucím Rady galerií České republiky. Naše argumentace je vedena směrem k materialistickému pojetí instituce kultury, a s ním spojené materialistické praxe kulturní produkce. Zároveň chceme zkoumat možnosti materialistické kritiky v dnešním neoliberálním prostředí.
MUS – časopis pro výtvarné umění a politiku – se podílí na plánování a organizaci výstav, konferencí a diskusí. Kromě toho se angažuje v řadě dalších uměleckých a kulturních projektů a událostí. Řečeno dnes hojně používanou terminologií, jsme vlastně „kulturní pracovníci“, „kulturní producenti“, anebo dokonce „poskytovatelé obsahu“ pro expandující „kulturní průmysl“ nejen v regionu, jemuž se říká CEE, ale i v širším kontextu Evropské unie. Ačkoli proti takovému zařazení a celé konstelaci, jejíž je produkcí, bojujeme, je právě taková klasifikace výchozím bodem pro objektivní, tj. materialistické pochopení stavu současné instituce kultury, která je dnes v českém prostředí zjevně strategicky přítomná a aktivní. Jde o velice složité, jen stěží uchopitelné pole tzv. „kulturních praktik“ a způsobů, jimiž jsou tyto praktiky inkorporovány do politických mechanismů současného periferního kapitalismu. Jsme toho názoru, že klást otázky ohledně toho, jak neoliberální konstelace ovlivňuje – a současně transformuje, posiluje, blokuje, usměrňuje nebo deformuje – kulturní praktiky, není možné, aniž bychom vzali v potaz svou vlastní roli, již v této „sféře kultury“ plníme – a to bez ohledu na to, jak otevřeně kritičtí jsou „aktéři“ vůči její struktuře a fungování.
Pojem „kultura“ byl v uplynulých třiceti letech neustále rozšiřován, takže dnes označuje prakticky každou „symbolickou činnost“. Tato hypertrofie pramení z opuštění někdejších protikladů kultury vysoké a nízké, elitářské a lidové, oficiální a marginální anebo mainstreamové a alternativní kultury, které představovaly dichotomie, jež plnily funkční roli při udržování politického zřízení, které se ustálilo po druhé světové válce. To, co dnes známe jako proces „demokratizace kultury“, vůbec neznamená, že by se všichni mohli plnohodnotně účastnit aktivit kdysi vyhrazených pouze elitě. „Demokratizace kultury“ má údajně podporovat a uvádět v praxi takové hodnoty, jako jsou rovnoprávnost, rovný přístup, účast všech na kulturním a politickém životě a lidská práva. Ve skutečnosti je začleňování třetího sektoru – tedy nevládních a neziskových organizací – do distribuce veřejně prospěšných služeb procesem, který trvá už delší dobu. Tento neziskový sektor nevládních organizací a asociací s dobročinným statutem v současné době představuje velice slibný trh pro takzvané „tvůrce kultury“. „Třetí sektor“ má hrát roli katalyzátoru v procesu, v němž postupně nahradí ustupující „druhý sektor“ (stát) a bude podporovat růst stále dosud nedostatečně rozvinutého „prvního sektoru“ (trh). Je to proces, který má svou vlastní ekonomickou – a tudíž i politickou – logiku.
V minulých desetiletích jsme byli svědky poměrně zřetelných snah neoliberálů podřídit „kulturu“ mechanismům tržní ekonomiky ve smyslu „zkulturnění“ ekonomiky, anebo naopak „ekonomizace“ kultury. Do kdysi privilegované sféry umělecké a intelektuální produkce byly uvedeny principy tržní konkurence a podnikání. Zde však nejde jen o to, že do „sféry kultury“ byly přeneseny tržní vztahy; mnohem podstatnější je to, že podnikatelské praktiky byly ustaveny na individuální úrovni, totiž na úrovni subjektu. Sektor kultury je charakteristický vysokým zastoupením jednotlivců, kteří se živí na volné noze, malých firem nebo volných asociací, kolektivů, pracovních skupin. Vzniká zde pak nový typ subjektu, jež se stává svým vlastním zaměstnavatelem, tedy „osoby samostatně výdělečně činné“ nebo „podnikajícího kulturního pracovníka“, jež nezapadá do kdysi typických vzorců práce na plný úvazek. Dochází tak k tomu, že jednotlivci vzdělaní – ať už s formálním vzděláním nebo samouci – ve sféře umění, teorie a kultury obecně mají jistý privilegovaný přístup k takzvanému „kulturnímu kapitálu“ – souboru symbolů, obrazů, pojmů, idejí, reprezentací historických událostí a osob, uměleckých děl atd. Kulturní pracovník dnes musí být zároveň podnikatelem v kultuře: musí být někým, kdo „tvůrčím způsobem“ – myšleno se ziskem – využívá „kulturní kapitál“, který je po ruce. Jinými slovy, kulturní producent má být takovým „funky byznysmenem“ působícím v „karaokeovém kapitalismu“ a transformovat hrubý materiál „kultury“ do čehosi, co bude pouhým chvilkovým rozptýlením.
Logika současného využití „kultury“ je evidentní zejména v neoliberální strategii kulturalizace z politických důvodů – jak tento proces nazývá teoretik Boris Buden. Neukazuje ani tak téměř totální zhroucení „politické sféry“ v moderním smyslu toho slova, jako spíše její významnou transformaci. Artikulace politických půtek a sociálních antagonismů se přesunula od své „tradiční“ domény státních aparátů, jako jsou politické strany, parlamentní systémy a legislativní procesy, na roztříštěné pole „politických možností“. Přesto je kulturalizace něčím více než jen překladem politických otázek a problémů do otázek kulturních. Kulturalizace je též „školou kultury“: vzděláním, kultivací a pěstováním talentů pro dominantní kulturu. „Kultura“ je tak pouze jedním momentem ideologického vzdělání, anebo, řečeno ještě lépe, utváření (německý výraz Bildung obsahuje oba tyto významy) „lidových mas“ – subjektů, v obou smyslech slova, kapitalistického řádu. Kultura tolerance, kultura komunikace, ekologická kultura, digitální kultura atd., to jsou všechno neoliberální formy nové sociální gramotnosti – prostě to, co Althusser nazývá savoir-faire (vědět, jak to udělat)
Pojetí „kultury“ jako jistého savoir-faire je přesně tím, co zakládá premisu „charakteru“ institucí – jde o materialistickou tezi toho, co je instituce. Instituce není ani tak budova zabydlená úředníky a udržovaná hierarchií pozic, v níž probíhá rozhodování shora dolů, ale spíše jde o institucionalizované chování nebo jednání, jež je mocensky strukturované a jež má posvěcení společnosti. Je to každodenní materiální praxe, při níž se ideologické konstrukty střetávají se svým polem operativního působení. Vezměme si tento příklad: stát není jen složitá síť represivních a ideologických aparátů, ale představuje materiální realitu stvořenou a znovu-vytvářenou rituály a chováním jednotlivců v jejich každodenním životě. Přesně tento druh materiální praxe konstituuje současnou neoliberální instituci kultury, kterou chceme kritizovat, proti níž se chceme stavět a kterou chceme změnit.
„Kultura“ v současných českých podmínkách zcela nepochybně sdílí výše zmíněné obecné rysy neoliberálního kapitalismu, nicméně rovněž obsahuje specifické prvky, které působí formativně vzhledem ke svému kontextu. V post-konfliktním regionu „CEE“ se očekává, že umění a kultura budou hrát usmiřovací roli, přičemž jejich zjevným úkolem bude zajistit mírovou koexistenci rozdílů (náboženských, etnických, kulturních atd.). Kulturalizují nás, abychom odmítli „neobčanské“, anebo prostě „necivilizované“ způsoby řešení konfliktů, a namísto toho řešili konflikty „nenásilně“, totiž přijetím symbolických mechanismů, které údajně nabízí „pole kultury“. Stručně řečeno, „kultura“ má zajistit respektování tolerance vůči jinému, zatímco tíživé problémy chudoby a nezaměstnanosti, rozbití sítí sociální jistoty, nestydatá gangsterská privatizace a plýtvání nerostným bohatstvím, stejně jako ovládání politiky ze strany velkopodnikatelů, zůstanou úhledně skryty za plátnem folklóru nebo multikulturalismu. Kulturalizace tak hraje významnou funkci v dnešních neoliberálních kapitalistických systémech – jejím úkolem je pacifikovat a neutralizovat současné sociální antagonismy.
Právě tato kulturalizace – lhostejno, zda je folkloristická nebo „demokratická“ – je hlavním terčem MUS. Z této perspektivy může být MUS vnímán jako pokus de-kulturalizovat tyto politické problémy z jejich kulturalizované podoby. Jinými slovy, jde nám o to tyto politické problémy re-politizovat, nicméně nikoli ve smyslu post-strukturalistických relačních teorií nebo „radikálně-demokratických“ levicových diskursů, jakým je laclaudovský post-marxismus nebo všudypřítomný „multi-ism“. Nikoli, společně usilujeme o re-politizaci ve smyslu jistého a definitivního partyzánství v teorii a praxi, jež bude usilovat o účinnou materialistickou kritiku. Cílem takové kritiky bude ukázat, že politika již vždy funguje v rámci kultury, umění i teorie. Bude usilovat o to zjistit, jak by tato přítomnost politiky mohla být řízena způsobem, jenž by stál v protikladu k panujícímu kapitalistickému systému. Představuje boj, jehož cílem je odhalit a bojovat proti dominantnímu anti-komunistickému konsenzu, který spojuje tak zjevně odlišné pozice, jako je etno-nacionalismus a neoliberalismus, náboženský exklusivismus a boj za lidská práva, re-tradicionalizace a proevropská kultura demokracie, politika postavená na základě národního státu a multikulturalimus nebo transkulturalismus.
Ačkoli MUS vypadá na první pohled jako běžný bulletin věnující se umění a teorii, byť bulletin hezky a stylisticky pojednaný, ilustrovaný současným uměním z „regionu“ a opepřený špetkou levicového diskursu, podrobnější pohled odhalí slova a obrazy, které vnášejí do hry něco, co je „zcela odlišné“. Během několika posledních let se MUS etabloval jako prostor pro kritiku politické konstelace v rámci společensko-kulturní teorie a politické filosofie, současného vizuálního umění a filmové teorie v českém kulturním prostředí. I když MUS má své sídlo v Benešově, je to česká a zároveň středoevropská publikace, do které přispívají spolupracovníci ze Slovenska, bývalé Jugoslávie, Rakouska, Polska, Rumunska, Maďarska a Ukrajiny. Periodikum je takovým kolektivním pokusem problematizovat, analyzovat a v konečném důsledku vyvracet nejrůznější heterogenní a paradoxní formy současného periferního neoliberálního kapitalismu. Slova a obrazy jako Československo, partyzáni, socialismus, marxismus, komunismus… evokují něco, co je dnes – ze specifického důvodu – pokládáno za skandální; vlastně je to tabu, byť by bylo možné to nahlížet jako pouhý šprým. Nicméně artikulace těchto slov a obrazů – tj. tendence, kterou představují – uvádí aktivní praxi nového promyšlení a vynalezení revoluční politiky – tedy něčeho, co dnešní neoliberální „racionalita“ ignoruje coby relikvii dávno minulých vzbouřeneckých, naivních a pomýlených dob.
Zde je třeba zdůraznit, že i když diskurs, který byl zde právě předložen, možná zní jako manifest, nevyčerpává okruh témat, jimž se zabýváme. Ostatně může vypadat dobře na papíře – anebo v teorii – nicméně co skutečné události v daném kontextu? Anebo, lépe řečeno, jak vypadá skutečná materiální praxe MUS. MUS funguje ve specifickém kontextu umělecké a kulturní produkce se všemi protiklady, dvojznačnostmi a nedostatky, které tuto sféru praxe provázejí. V tomto kontextu figurují zahraniční nadace, místní ministerstva a kulturní instituce coby poskytovatelé finanční podpory pro nezávislé umění a aktivistické organizace, skupiny a kolektivy, které jsou vnímány jako nepostradatelní „kulturní provozovatelé“ vytvářející v regionu současnou „kulturu“. Jeho součástí jsou směrnice a klíčová slova, na něž reagují zahraniční nadace, včetně dnes již obligátního důrazu na „trans-regionální“ spolupráci, přičemž na místní úrovni jde o mnohem zhoubnější žonglování s „národními programy pro kulturu“. A právě tato instituce kultury má hmatatelný dopad na materiální praxi kulturní produkce, a to nejen ve smyslu konkrétní náplně programů, ale též s ohledem na organizační strukturu a interní materiální praxi „kulturních činitelů“.
Abychom lépe objasnili, o co nám jde, nabízíme jako příklad dějiny MUS. Bulletin MUS byl založen v roce 2004 coby časopis Školy pro dějiny a teorii výtvarného umění při Centru moderního umění v Benešově. Bulletin fungoval jako periferní projekt střediska, díky čemuž se redakční rada těšila poměrně značné nezávislosti a autonomii. Jako v případě mnoha jiných projektů, i zde tomu bylo tak, že škola byla spíše doplňkem uměleckých programů. Nabízela obvyklé diskurzivní akce běžně provázející hlavní umělecké projekty, kdy jejich úkolem je poskytnout prostor pro reflexi a kritiku, nicméně ve skutečnosti stávají místem, kde je kritika sice podporována, institucionalizována a nakonec neutralizována, anebo přivlastňována. V létě roku 2004 se nicméně Centrum pro současné umění rozpadlo a MUS ztratila svou bývalou instituční oporu. Redakční rada v té době dlouho debatovala o tom, jak dál pokračovat. Analýzy situace ukázaly, že typ publikace, který vydáváme, je obvykle spojen s nějakou akademickou či uměleckou institucí, anebo dočasným uměleckým projektem (výstavy, umělecké akce atd.), jež tvoří základ pro vydání takové publikace. Alternativou je jistá „separační strategie“, jež může nabýt podoby toho, čemu se dnes říká „alternativní ekonomie“ – buď prostřednictvím modelu kolektivního předplatného čtenáři, anebo transformací časopisu do podoby fanzinu, letáku nebo internetového projektu. Většina redakční rady se nakonec shodla na tom, že takové řešení by nám vzalo možnost zasahovat do stávajících kulturních nebo uměleckých projektů. A tak jsme svým způsobem byli nuceni založit nevládní organizaci (MUS), jež se nám stala nástrojem pro zajištění publikačních a dalších aktivit. Vlastně jsme se rozhodli, že se problému postavíme čelem a že budeme rázně řešit problémy spojené s tím, čemu jsme ve svých diskusích začali říkat „logika neziskovek“.
Už jen tím, že jsme se stali nevládní organizací – což je z právního hlediska totéž, co soukromá firma – jsme nuceni se řídit pravidly, jimiž se řídí běžné podnikání – což přinejmenším znamená, že musíme zaměstnávat účetního, který bude vyřizovat záležitosti kolem daní a dalších fiskálních povinností. A rovněž budeme muset zavést hierarchickou strukturu – alespoň právně. To je ovšem v příkrém protikladu s principy kolektivní práce a nehierarchickou strukturou, kterou se naše uskupení vyznačovalo od samého začátku. Též to znamená vrhnout se do „fundraisingového byznysu“, který ovšem zase vyžaduje značný objem administrativní práce, dnes nazývané „networking“. Tato „ekonomika nevládních organizací“ – podobně jako ona tak zvaná „nová znalostní ekonomika“ v médiích, módě a umění v „kreativních odvětvích“ – do značné míry závisí na americkém systému „stáží“, kdy jsou studenti za účelem získání praxe nuceni pracovat prakticky zadarmo – a právě to drží celou tuhle sféru pohromadě. Vlastně jde o systém buržoazního učednictví – anebo, má-li to být řečeno natvrdo – o velice propracovaný a náležitě modernizovaný systém kapitalistického vykořisťování. Kulturní nadace a instituce se neustále zaměřují na podporu nějakých programů nebo výměn – tedy něčeho, co je aktualizováno v zjevné podobě bezprostředního produktu, jako je umělecké dílo, výstava, symposium nebo publikace – ovšem jen zřídkakdy anebo nikdy nejsou schopny pokrýt náklady spojené s údržbou takových projektů. Asociace, kolektivy nebo pracovní skupiny jsou tak nuceny k nadprodukci, aby vůbec byly schopny přežít – řečeno jinými slovy, musejí se snažit sehnat co nejvíce dotovaných programů. Tento proces hyperprodukce nakonec zvyšuje administrativní úkoly a neustále zmenšuje prostor pro samotné vymýšlení programů nebo jejich kritickou reflexi. Tudíž to, co mělo být zpočátku kritickou produkcí, nahrazuje jistá „estetika úředničení“ – můžeme-li použít termínu Benjamina Buchloha -, která reprezentuje dominantní formu neoliberální institucionalizace kritiky.
Jak je potom možné v takovém kontextu zaujmout kritický postoj? Jak je vůbec možné vytvořit emancipační strategie na poli umění a kulturní produkce? Na tyto otázky prostě neexistuje jednoduchá odpověď. Současná instituce kultury je hodně zvrásněný terén, spíše bojiště, a – máme-li parafrázovat Michela Foucaulta – jelikož neexistuje moci bez odporu, pak každá pozice je výsledkem nějakého boje. Jediná možnost, jež nám zůstala otevřená, je tak artikulovat ony body odporu s – „choulostivými“ a „nerozhodnými“ – intervencemi v rámci stávající konstelace. Nicméně kritika jakožto forma intervence do „veřejné sféry“ může být pouze výchozím bodem. Má-li být kritika – skutečná materialistická kritika – efektivní, tj. má-li produkovat nějaké dopady v hmotné realitě sociální výměny, pak musí být praktická, tj. musí usilovat o změnu současné sociální praxe. Tento druh kritiky obsahuje sebe-kritiku, kdy člověk bere v potaz vlastní roli a dopad vlastních činů.
Naše pozice je tak vlastně „neexistující nemožností“. Odvoláním na dnešní „neexistující“ marxismus a komunismus vzýváme možnost definitivní „nemožnosti“ – radikální alternativy k převládajícím materiálním praktikám společenské výměny. Když už nic jiného, je to téměř „přirozená“ pozice pro všechny, kdo se chtějí postavit všudypřítomnému neoliberálnímu antikomunistickému konsenzu jak proevropských „demokratických“ sil „občanské společnosti“, tak podobně obligatorních proevropských, národně budovatelsky zaměřených bývalých československých vlád. MUS je pokusem se od této konstelace osvobodit, a v konečné instanci i od kapitalismu jako takového. Je to synonymum, provizorní slovo, pro to, co se dnes jeví jako docela nemožné – revoluci.