Galerie výtvarného umění v Hodoníně

Zřizovatel: Jihomoravský kraj
Ředitel: Mgr. Josef Fantura
Kurátorka: PhDr. Ilona Tunklová

Historie:
Galerie výtvarného umění v Hodoníně byla ustavena v roce 1960 v rámci sítě regionálních galerií a umístěna v tzv. Domě umělců, budově bývalého spolku Sdružení výtvarných umělců moravských (SVUM).

Sbírky:
Galerie vlastní sbírky českého výtvarného umění 1. poloviny 20. století se zaměřením na malířská a sochařská díla zakladatelské generace Sdružení výtvarných umělců moravských. Součástí sbírek je umělecký odkaz Jakuba Obrovského a Franty Úprky. České umění 2. poloviny 20. století galerie sbírá s důrazem na dokumentaci vývoje výtvarného umění v regionu jihovýchodní Moravy. Tomuto zaměření tematicky odpovídá i stálá expozice. Galerie se dále specializuje na současnou fotografii a moderní českou grafiku s přihlédnutím k tvorbě nejmladší generace výtvarníků.

Prohlášení:
To co se zdá být čím dál víc středem našeho zájmu a jakousi základní myšlenkou je poznání, že z Evropy se stává velmoc, a co to znamená pro rozvoj demokracie jako takové a zejména pro postavení kultury? Západní demokracie jsou v úpadku, tvrdí Paolo Flores D’Arcais, italský filozof a redaktor jednoho z nejvlivnějších italských časopisů MicroMega. D’Arcais spatřuje příznaky tohoto zhoršování například v omezování občanských práv v USA po 11. září 2001 (Vlastenecký zákon) nebo v omezování plurality médií v Itálii Silviem Berlusconim, ale také v egoismu řady „hnutí identity“, která kladou oprávněný boj za svá práva nad všeobecný prospěch. Noam Chomsky často kritizuje způsob, jakým se Spojené státy jakožto ochránce kapitalismu čím dál víc mění z občanské demokracie v „tržní demokracii“, ve které převládají neoliberální doktríny a principy a přisluhování velkým podnikům, jejichž hon za ziskem podle něj podporují instituce ovládané Amerikou, jako jsou Mezinárodní měnový fond, Světová banka nebo Světová obchodní organizace. V posledních letech se objevila řada světových odbojových hnutí, ale revitalizace demokracie prostřednictvím (anti)globalizačních a protiválečných hnutí se musí nevyhnutelně dostat do rozporu s centralizací politické moci, o kterou usilují politické elity. Strašák hromadné nezaměstnanosti a zejména „mezinárodního terorismu“ se používá jako nástroj k zajištění společenské disciplíny a časem by oslabil demokratické síly.

Obrysy „nové Evropy“ lze spatřit zvlášť jasně v redukci prostředků na sociální péči a služby, ke které v současnosti dochází v celé Unii, a rovněž v přistěhovalecké politice, neboť právě tam lze zabudovat principy společenské konstrukce, jako je začlenění nebo vyčlenění (kulturní) identity a (etnických) rozdílů. Po pádu železné opony vyděsila západoevropské průmyslové státy masová emigrace, a proto se nyní vnější hranice posunuly až k pobaltským státům. V Evropě se po jedenáctém září a pumových atentátech v Madridu hovoří o řadě nových bezpečnostních zákonů i rozmístění armády k zajištění veřejné bezpečnosti. S tím kráčí ruku v ruce i militarizace. Evropa, která dala vzniknout veřejnému prostoru a svobodnému městu, se nyní nachází uprostřed procesu zvyšování výjimečného stavu jako k vládnoucímu modelu městského života.

Evropské městské aglomerace se proměňují v improvizované přežívající celky s vysokým zabezpečením. Na rozdíl od Londýna (kde hlídkuje 20.000 policistů) a Paříže (3.000 policistů, parašutistů a zahraničních legionářů) klade Praha v boji proti strašáku „mezinárodního terorismu“, který se používá jako synonymum pro „islámský terorismus“, menší důraz na přítomnost policie a armády v ulicích a více na shromažďování informací státními bezpečnostními organizacemi. Útoky v New Yorku a Madridu poskytly politikům ospravedlnění pro zavádění nových kritérií pro vyřazování: muslimské menšiny, které žijí v hranicích Evropské unie, jsou ve stálém podezření a jsou neustále podrobovány prohlídkám kvůli „spícím buňkám“.

I když politická sféra formalizovala integrační proces EU jako geopolitickou vizi perspektivní velké Evropy a vnucuje životu i společnosti určité normy (nové členské státy musely demokratizovat své politické systémy podle západního modelu, přijmout mezinárodní pravidla konkurence a integrovat tisíce zákonů EU do svých národních legislativ), oblast kultury – všude tam, kde je propojena s politickými a společenskými odbojovými hnutími – má potenciál ke vzniku perspektivy, která by s procesem evropské unifikace zacházela jako s příležitostí k vytvoření kritické Evropy. Mísící se proces kultury a politického odboje má sklon k vytváření tří formátů činnosti, které působí v interakci a navzájem se posilují: aktivismus v umělecké formě, spolupráce mezi umělci a aktivisty a umění coby projev aktivismu. Je třeba považovat uměleckou praxi za formát ke společenské činnosti, a nikoli za zastaralou buržoazní formu jak se zvýraznit. Když na to nebudeme pohlížet takto, pak je umělecké „dílo“ výchozím bodem k důkladnému zkoumání jeho vlastních podmínek vzniku i existence a síly při produkci a posilování obrázků a dispozic.

Jaká opatření je třeba přijmout k prolomení zábran politiky znázorňování a dosažení osvobození sebe sama a nabytí vlastní moci? Zaprvé musíme vzít v úvahu základní rozpor sjednocovacího procesu Evropské unie, konkrétně přání sjednotit území unie z hlediska ekonomické, zahraniční a bezpečnostní politiky, ale zároveň uznávat a zachovávat kulturní diverzifikaci jejích částí. Umění a kultura jako rezidua „kontraprojektu“ nejsou jistě jen ozvěnou rozvoje společnosti. Místo toho se aktivně podílejí na budování politiky znázorňování, které se účastní ve dvojím smyslu – jako výrobci i představitelé. Často proklamovaná kulturní různorodost Evropy, která je údajně bohatší než americká povrchní kultura, a proto je třeba ji chránit například zaváděním kvót, ve skutečnosti v politice znázorňování představuje výbušný bod – přesněji řečeno moment vytvářející identitu v evropském pocitu nadřazenosti nad ostatními.

V Praze v jednu chvíli zároveň probíhal největší světový hudební veletrh a kongres Popkomm 2007 a v Praze společně zasedaly parlamentní výbor pro kulturu a média a Česká vyšetřovací kulturní komise, které jednaly o zavedení kvóty pop-music v češtině (Czech-pop) v rádiu. Aniž narazila na výraznější odpor, aliance stárnoucích pankáčů, zelených a kulturních konzervativců (což by bylo před deseti lety nemyslitelné) spojila své síly proti globalizaci a postavila českou rozdílnost proti anglo-americké monokultuře. Francie zavedla rozhlasovou kvótu ve výši čtyřiceti procent francouzské hudby už v roce 1996. Znárodnění identity popu je samo o sobě rozpor, protože pop byl vždycky předmětem procesu globalizace, který byl nutný k přeměně národních monokultur na mezikulturní různorodost. Na iniciativě Czech-pop je vlastně fascinující tvrzení, že pop je národní kulturní devízou, která si zasluhuje ochranu před údajně ničivou globalizovanou anglo-americko monokulturou, a stejně tak načasování výzev k zavedení kvót. V době, kdy si Evropa brousí zuby na to, že bude konkurovat supervelmoci Americe, se diskuse o kvótách jeví v jiném světle. Role kultury jako spoluvýrobce politiky znázorňování je zde evidentní.

„Kulturní různorodost“ Evropy, která údajně dává vzniknout jemněji diferencovaným verzím „rozdílnosti“, aby tak umožnila přístup k tomu, co je „jiné“, se z tohoto pohledu jeví jako ideologický implantát. Ve skutečnosti jsou však liberalizací a deregulací obchodu a finančních trhů zasaženy, změněny a zmanipulovány všechny oblasti každodenního života od kultury až po společnost. Fakt, že v průběhu sjednocovacího procesu EU vzkvétá právě kultura, zatímco systémy sociálního zabezpečení se pod pěstí akciových hodnot jeden po druhém rozpadají, ukazuje sílu kultury v procesu transformace velké Evropy a symbolicky jej skrývá.

Kritická „nová Evropa“, která nám umožňuje rozluštit ideologii politiky znázorňování, by se možná dala nalézt v koncepci „kultury směšování“ (spíše než v kultuře znázorňování nebo „kultuře čistoty“), kterou formuloval francouzský filozof Jean-Luc Nancy při svém šetření konstrukcí etnické identity v jugoslávských válkách. Tato „kultura směšování“, která je namířena proti esencializaci „lidu“ či „národa“, „civilizaci“ a „identitě“, může přispět ke vzniku nové politické krajiny, osvobozených identit a možností akcí s cílem pomoci Evropě při její budoucí sebeidentifikaci. Zvláště vizuální umění je producentem smýšlení, které překračuje hranice. Tam, kde se umění a kultura kriticky zabývají dynamikou sjednocovacího procesu Evropy (procesu, který v současnosti rozdílnost spíše produkuje, nežli eliminuje), jsou zároveň politickými spolutvůrci psychogeografie, která se jmenuje „nová Evropa“.