Oblastní galerie v Liberci

Zřizovatel: Liberecký kraj
Ředitelka: PhDr. Věra Laštovková

Historie:
Budova galerie se nachází v těsné blízkosti libereckého zámku. Byla postavena v letech 1871–1872 podle plánů libereckého stavitele Gustava Sacherse pro Johanna Liebiega mladšího, spolumajitele největšího textilního podniku na Liberecku. Ke kvalitativní proměně sbírky výtvarného oddělení došlo v roce 1904 díky odkazu dalšího příslušníka rodiny Liebiegů, sběratele a mecenáše umění Heinricha Liebiega. Po roce 1945 a především od roku 1953 se sbírkotvorná činnost galerie soustředila na vytvoření sbírky českého umění 20. století a nizozemského malířství 16. až 18. století.

Sbírky:
V současné době jsou v galerii přístupné tři stálé výstavy – kvalitativně vyrovnaná kolekce nizozemského malířství 16. až 18. století, obsahující díla tzv. malých mistrů, expozice francouzské krajinomalby 19. století s kolekcí obrazů příslušníků barbizonské školy a početným souborem krajin jednoho z přímých předchůdců francouzského impresionismu Eugena Boudina. Expozice českého umění 20. století je koncipována chronologicky od přelomu století po současnost. Sbírka německého a rakouského malířství 19. století, není trvale vystavena, ale je v úplnosti zveřejněna v katalogu, vydaném v českém a německém jazyce.

Prohlášení:
Jak všichni víme, Friedrich Hayek a spol. zahájili boj za uskutečnění svých neoliberálních idejí jako boj za tyto ideje samotné, jako boj o „srdce a mysli“. Než tyto ideje získaly politickou moc, absolvovaly „dlouhý pochod institucemi“: univerzitami, školami, církvemi, médii, odbornými sdruženími, různými uměleckými a kulturními institucemi, jinými slovy tím, co se nazývá občanskou společností. Neoliberální hegemonie, která je dnes tak silná, začala tehdy celkem skromně, totiž jako hegemonie kulturní. Jakmile si tímto způsobem zajistila ideologický vliv, dalším krokem bylo dobýt politickou sféru, infiltrovat politické strany a nakonec obsadit celé státy. Nejdříve byli lidé přesvědčení, že k neoliberalismu neexistuje žádná alternativa, a pak se alternativy odstranily politicky (nebo vojenským pučem) a „neoliberální“ obrat byl politicky završen. Díky tomuto politickému vítězství se nakonec mohla neoliberální hegemonie sama ustavit ve formě dobové situace. Instituce neoliberální hegemonie je v důsledku toho institucí, která se identifikuje s neoliberálními idejemi a ve své činnosti je otevřeně artikuluje a systematicky šíří. Jinými slovy i my nyní jsme, jistým způsobem, aparátem neoliberální hegemonie.
Instituce pod neoliberální hegemonií ovšem nutně nestvrzuje neoliberální ideje ani je nemusí uvádět do praxe. Může jimi dokonce opovrhovat nebo je otevřeně zpochybňovat. Ovšem i když proti neoliberální hegemonii bojuje, nemůže jí uniknout. Tato hegemonie určuje způsob reprodukce této instituce jako instituce. Z povahy hegemonie vyplývá, že se jí nelze jednoduše vyhnout nebo dobrovolně zaujmout pozici mimo ni. Hegemonie je to zejména proto, že vymezuje svůj vlastní zevnějšek. V tomto ohledu, a pouze v tomto ohledu, jsou pod neoliberální hegemonií všechny instituce neoliberální, a to i ty, které této hegemonii vzdorují.
Představa, že si člověk může svobodně zvolit své místo mimo neoliberální svět, náleží zcela k tomuto neoliberálnímu světu. Jinými slovy ti, kdo věří, že otázka, zda je člověk neoliberál nebo není, je prostě záležitostí svobodné volby, si tuto otázku ani nemusí klást, protože na ni již odpověděli. Svobodná volba je forma, v níž neoliberalismus ovládl či – abychom se drželi neoliberálního žargonu – privatizoval či patentoval svobodnou vůli. Ti, kdo mohou privatizovat nebo patentovat vodu, rostliny či dokonce geneticky upravené bytosti, mohou privatizovat nebo patentovat i svobodnou vůli. Neoliberalismus vlastní výhradní autorská práva na svobodnou lidskou vůli právě ve formě svobodné volby. Ti, kdo ji dnes využívají, již bezděčně přísahají věrnost neoliberální hegemonii. Stručně řečeno, svoboda se dnes stala překladem, jehož originál je výhradním vlastnictvím neoliberalismu.
Proto je naprosto zásadní, zejména v takzvané postkomunistické nebo postsocialistické situaci, nechápat to, co „ještě není zcela neoliberální“ nebo to, co bylo „po pádu socialismu rozpadlé nebo zanedbané“ ve smyslu prostoru, který je vně neoliberální hegemonie. Systematické zanedbávání dříve socialistických institucí nebo jejich systematické boření je také již účinkem neoliberální hegemonie. Není tedy příliš užitečné rozlišovat mezi starou („ještě ne liberální“) a novou („již zcela liberální“) institucí. Zde je to znovu sama hegemonie, která rozhoduje, co je staré, co patří minulosti a tudíž je to třeba nechat chátrat nebo to zbořit, a co je nové, má slibnou budoucnost, či je nevyhnutelné nebo nutné. Totéž platí i pro údajně vnitřní umístění tohoto rozdílu: rozvinutý kapitalistický západ má být jakýmsi dějinným počátkem neoliberální hegemonie, geografické a kulturní místo, na němž se tato hegemonie objevuje ve své autentické a nejrozvinutější formě, zatímco na Východě (například v postkomunistické Východní Evropě) se tato hegemonie údajně stále pokouší ustavit, odhodit všechno staré na smetiště světových dějin a nahradit to novým. Neoliberální hegemonie nefunguje podle starého vzoru koloniální mocnosti, která dobývala divoká, primitivní teritoria, které ještě nebyla včleněna do dějinného času. O tomto samotném Západu lze říci, že není ničím víc než dějinnou zříceninou – zříceninou státu blahobytu, ideologického a politického keynesianismu, kolektivní solidarity typické pro průmyslový modernismus, sociální demokracie, bojujících institucí dělnické třídy, jejich odborů a politických hnutí, atd. Není dnešní Východní Evropa naopak místem, kde neoliberální idea nachází své „autentické“, své „přirozené“ politické prostředí? Viz vlny privatizace připomínající tsunami, v nichž to, co dříve vlastnil lid, se stalo doslova přes noc a bez zjevného odporu majetkem několika zbohatlíků. Právě na Východě totiž opravdu žije slepá víra v základní zásady neoliberální ideologie, ve všemocnost soukromé iniciativy, v seberegulující sílu trhu, v elixír „deregulace“, zkrátka v neomezenou tržní ekonomiku jako dokonalé uskutečnění svobody. Právě zde, kde se mu nadšeně poddávají i jeho oběti, je neoliberalismus skutečně doma.
Závěr: Rozdíl mezi Západem a (postkomunistickým) Východem dnes není rozdílem mezi vysoce rozvinutým neoliberálním kapitalismem a zatím nedostatečně rozvinutým, ještě ne neoliberálním post-socialismem, mezi hnacím neoliberalismem a jeho vnějškem. Tato diferenciace se odehrává zcela v rámci neoliberální hegemonie. Takzvaný nerovnoměrný vývoj patří k modu operandi této hegemonie samotné.
Potíž s ideou autonomie či s pojmem autonomního činitele kritiky, politického boje a radikální změny je, že ve svém základě napodobuje ideologický model vzniku moderní (neo-)liberální demokratické společnosti. Je to jakási proti-robinsonáda k notoricky známé pohádce o „společenské smlouvě“, jak se vyskytuje v různých podobách od Hobbese přes Rousseaua až po Rawlse: subjekt radikální změny současného neoliberálního kapitalismu údajně vyvstává v podobě nezávislé a sebeorganizované skupiny, jejíž členové (všichni svobodní a nezávislí jednotlivci) začínají pouze se svou autentickou vůlí k lepšímu (například „společenské spravedlnosti, rovnosti a svobodě pro všechny“, apod.) – a také možná s nějakou nemovitostí, například domkem, kde si lze uspořádat soběstačný život, jako na Robinsonově ostrově uprostřed oceánu neoliberálního kapitalismu.
Ještě nedotčení nějakými egoistickými nebo – chraň bůh! – ekonomickými zájmy, tito vznešení divoši anti-neoliberálního odporu pak mají svobodnou volbu, zda chtějí komunikovat s vnějším světem nebo ne, zda – jako v našem případě – chtějí spolupracovat s neoliberálními institucemi nebo ne. Vypadá to pak prostě na morální dilema: měli byste se nechat poskvrnit neoliberálním kapitalismem? A pokud ano, do jaké míry? Nebo kolik neoliberální špíny snese autonomní umělecká instituce, aby ochránila své anti-neoliberální jádro a nenechala se kooptovat neoliberální hegemonií? I takzvaná sebekritika často sleduje tutéž moralistickou logiku. Namísto toho, aby se sama učinila předmětem kritické reflexe ve své vlastní historické realitě a na základě své vlastní praxe odporu, vymýšlí si moralistické výčitky a obviňování z kolaborace. V tomto dokonalém světě neoliberalismu se kritice i sebekritice žije dost jednoduše: zde je nepřítel, tj. neoliberální (umělecká) instituce, a zde jsme my, kteří jsme nekompromisně a věrně sebeorganizovaní a autonomní, a uprostřed jsou zrádci, kolaboranti s neoliberálním kapitalismem. Činností kritiky a sebekritiky se tak stává moralistické odsuzování.
Celkem vzato je tento moralismus nejsmutnější kapitolou boje proti neoliberální hegemonii. Je nutným vedlejším produktem samozvané autonomie, která se o sobě domnívá, že se ze svých vlastních zdrojů dokáže vyzbrojit kladným obsahem a tím napadnout neoliberální kapitalismus. Tato samozvaná autonomie předpokládá stav – nebo prostor – původní nevinnosti a v něm zakládá afirmativní povahu své politické činnosti. Jinak řečeno, potřebuje předdějinnou a předpolitickou – a tím také univerzalistickou – identitu, aby se vůbec mohla stát politickým subjektem. Obě zde zmíněná pojetí autonomní a afirmativní politické akce, konkrétně u Badioua a Žižeka, jsou v základě podobné proti-robinsonádě. Obě artikulují politickou autonomii ve smyslu prostoru zavedeného reflexí, který je třeba bránit nebo rozšiřovat. A tak se v této souvislosti mluví o „nezávislých, kulturních, veřejných prostorech“, které je třeba znovu oživit, protože byly do značné míry zničeny neoliberálními privatizacemi. Z tohoto úhlu pohledu se boj proti neoliberální hegemonii jeví jako celkem jednoduchý: my, veřejnost, proti nim, soukromníkům. Tato hegemonie se ovšem neartikuluje výhradně prostřednictvím privatizací, stejně jako se boj proti ní nemůže artikulovat prostřednictvím prostého protikladu mezi veřejným jako dobrým a soukromým jako špatným. Právě naopak. Chápat neoliberální hegemonii a bojovat s ní začínáme teprve s jistotou, že zřetelný a normativně jednoznačný rozdíl mezi veřejným a soukromým již není možný, nebo s jistotou, že skutečná moc této hegemonie výslovně spočívá v dějinném rozostření jasné hranice mezi veřejným a soukromým a jejich normativními atributy. Politickou praxi odporu nelze extrahovat z hotových filosofických koncepcí. Namísto toho bychom měli získat vhled do své dějinné situace prostřednictvím kritické reflexe naší vlastní praxe odporu.
Zeptejme se tedy otevřeně: Kdo skutečně umožnil záchranu nebo ustavení prostorů veřejné sféry, kritiky a odporu ve Východní Evropě bezprostředně po pádu komunismu a na počátku přechodu ke kapitalismu? Už jsme to zapomněli? Byl to George Soros, jedna z hvězd neoliberalismu, který svou moc a bohatství získal jako jeden s přívrženců a oblíbenců Margaret Thatcherové. Tehdy to nebyl nikdo jiný než Soros, či přesněji jeho dary, kdo byl často jedinou zárukou nezávislosti nejen „neoliberálních“ uměleckých institucí, ale také autonomie kritické veřejnosti, kterou téměř udusil chaotický rozpad a nacionalistické autoritářství, a také zárukou protinacionalistického, pacifistického a dokonce i levicového politického aktivismu. Souostroví OSI (Open Society Institute) a SCCA (Sorosova centra pro současné umění), které s rozprostíralo od Budapešti po Omsk a dokonce i dál, často zůstávalo posledním útočištěm modernity před postkomunistickým thermidorem – koalicí autoritativních politiků, kulturního konzervatismu a neoliberální privatizace.
Už tehdy se stal Soros terčem kritiky. Tvrdilo se, že za jeho údajně filantropickou angažovaností ve Východní Evropě ve skutečnosti stojí neokoloniální zájem. Ideologie otevřené společnosti, kterou šířil s pomocí svých peněz, byla prý pouze záminkou pro zajištění Sorosova vlivu na postkomunistickém Východě a tudíž pro jeho ještě větší zbohatnutí. Tímto způsobem byl Sorosův záměr a jeho neoliberální ideologie zbaveny vší své autenticity. Kritika se domnívala, že když neoliberalismus mluví o svobodě, má na mysli moc a peníze. Toto ovšem není pouze naivní iluze, ale také nebezpečná iluze.
V říjnu 1993 vydělal Soros během dvou týdnů miliardu dolarů spekulacemi s měnami. Zisk pak investoval do občanských společností ve Východní Evropě a jejich kulturních, intelektuálních, uměleckých, aktivistických a jiných činností. Udělal to proto, že věřil v sílu idejí a zejména v sílu ideje svobody. Nemá zájem na získání moci nad lidmi ve Východní Evropě, ani nad jejich ropnými zásobami, průmyslovým potenciálem nebo bankami. Soros, a s ním neoliberální ideologie, se nechce zmocnit pokladů skutečného světa, ale spíš pokladů možného světa. Nedobývá politické ani sociální prostory, ale spíše rozměr, konkrétně rozměr sociální a politické kreativity, a předmět této kreativity, rozměr kritiky.
Toto je zdroj začleňující moci neoliberální hegemonie. Nespočívá v pojmu tolerance ani v její morální, intelektuální schopnosti bezbolestně pohltit každou kritiku a tím ji rozpustit, ale v tom, že tato hegemonie je schopná každou kritiku převzít, takříkajíc ji patentovat a privatizovat. Kdo má ve své moci sociální kritiku, nebo její současnou verzi, kulturní kritiku, rovněž ovládá utopický rozměr společnosti. Ten je ve skutečnosti jádrem neoliberální hegemonie – dobývání nebo kolonizace utopie. Utopie se nezhroutila s pádem reálného socialismu v roce 1989, ani se jen tak nevypařila. Nyní nežijeme, jak se často tvrdí, v post-utopickém světě, ale spíš ve světě, v němž se utopie objevuje pouze ve svém neoliberálním překladu. Svoboda naděje spolu s celým svým sociálně kritickým potenciálem umlkla v neoliberální naději na svobodu.
Měli bychom konečně přestat chápat pojmy jako autonomie, politické boje, afirmace a negace a také svoboda ve smyslu prostorových metafor. Prostor je vyschlé koryto toku dějinného času, fosilie pohybu, který se již dávno zastavil. Jeho význam je archeologický, nikoli politický.