Galerie výtvarného umění v Chebu

Zřizovatel: Karlovarský kraj
Ředitel: PhDr. Jiří Vykoukal

Historie:
Státní galerie výtvarného umění byla založena v roce 1962 původně jako zařízení zaměřené především na výstavní činnost. Od poloviny 60. let začala vytvářet vlastní sbírky a na přelomu 60. a 70. let již byla specializovaným muzeem výtvarného umění. Vedle prezentace vlastních sbírek v stálých expozicích pořádá galerie výstavy starého a současného umění.

Sbírky:
Sbírka gotického sochařství na Chebsku je unikátním souborem téměř padesáti uměleckých děl, většinou polychromovaných dřevořezeb, z časového rozmezí 1350–1550 z území bývalého historického Chebska.
Sbírku starého umění tvoří konvolut maleb středoevropských a holandských mistrů 17. a 18. století, doplněný menším souborem prací z oblasti uměleckého truhlářství – chebských reliéfních intarzií.
Sbírka českého moderního umění zahrnuje malbu, plastiku, kresbu a grafiku. Na reprezentativních dílech předních českých výtvarných umělců je dokumentován vývoj českého moderního umění od přelomu 19. a 20. století až po současnost.

Prohlášení:
Zajímá me především přeměna nomenklatury na postkomunistickou elitu aktivní v administrativě; jinými slovy si kladu otázku, jak došlo k tomu, že se z bývalých aparátčíků stali vlajkonoši neoliberálního kapitalismu. V našem případě se mezi elity počítají ti, kdo jsou zároveň nositeli společenské moci ve službách vlastních zájmů.

Považuji však za nezbytné rozlišovat, jak probíhá diskuze o elitách ve východní Evropě, obzvláště ve srovnání s tím, jak probíhá v Evropě západní. Ta má tendenci vidět v elitě východu nového obětního beránka selhání „demokratizačního procesu“, které je s postupem času stále více zřejmé. Takovéto chápání pak ospravedlňuje nově nabytou mocenskou pozici západu, kdy mezi elitami existuje kvalitativní předěl, který umožňuje stabilizaci již dosaženého stavu.

Indická literární kritička a teoretička Gayatri Spivaková rozlišuje tři skupiny elit v koloniální Indii: za prvé dominantní skupinu cizinců, dále dominantní domácí skupiny na národní úrovni, a za třetí dominantní domácí skupiny na místní a regionální úrovni. To, o čem zde budu hovořit, se týká druhé a třetí skupiny, neznamená to však, že by neměly být chápány ve spojitosti se skupinou první. Tyto skupiny jsou ve vztahu vzájemné podmíněnosti a jedna bez druhé nemohou operativně jednat.

Transformační proces ve východní Evropě považuji za součást selhání industrializačního procesu zaměřeného na emancipaci těchto oblastí. Navzdory veškerým rozdílnostem byla industrializace pokusem ze strany těchto oblastí uniknout z postavení a funkce periferie, která jim byla po staletí přisuzována. Tento pokus však na základě geopolitických podmínek selhal a oblast se nyní navrací k tomu, čím ve smýšlení západu vždy byla, tedy k polokoloniálnímu vztahu vůči západním mocnostem. To však neplatí pouze pro Evropu– nezapomínejme, že členští kandidáti vstoupili nejprve do NATO a teprve pak do Evropské Unie.

Intelektuálové, kteří se někdy mezi elity počítají, jejichž role se však vyčerpává kritizováním, nebudou předmětem mého zájmu. K dnešní situaci je nutno dodat, že intelektuální kritika, dokonce i ta radikální, může mít snad význam ve svých vlastních kruzích, kde se může donekonečna nadýmat, dál však zůstává bez většího efektu. A jelikož jsou média od roku 1945 stále většími zastánci průmyslového a finančního kapitálu, je možné především ve východní Evropě sledovat nejen jak dochází k přebírání strategických zdrojů, ale též jak dochází ke strukturování nových názorů. Od doby takzvané přeměny přešel prakticky veškerý tisk do rukou západních společností. Zájmy západních sponzorů jsou však velmi různorodé. V mnoha případech nemají na kritiku přímý vliv. Na druhou stranu podporují i periodika, jejichž čtenáři jsou především kritičtí intelektuálové; v těchto periodicích je na kritiku kladen velký důraz a vznikají mezi nimi kontroverze. Tato periodika však zdaleka nemohou být považována za součást široké společenské skutečnosti. Témata, kterými se zabývají, jsou natolik úzce zaměřená, že se sotva mohou v uspokojivé míře zabývat celkový rozvojem společnosti, například jednoznačným návratem k polokoloniálním podmínkám.

Postkoloniální teorie není ve východní Evropě rozšířeným tématem, ještě méně je pak známo historické pozadí současné podoby kolonializace. Podmínkami, které by daly prostor kritice, se zabývá málokdo. Nejistá svoboda je podmíněna neefektivitou na politické úrovni. Jediné, čeho taková kritika dosáhne, je to, čeho by mohla dosáhnout i v rámci odborného diskurzu na západě. Odříznutí diskurzu od skutečných současných společenskopolitických a ekonomických procesů a od každodenního života má za následek omezený pohled; takové stanovisko je nutně „očištěno“ od společenských a přímých politických obsahů i bez jakéhokoli přímého nátlaku. Principy, kterými se vliv diskurzu řídí, jsou jiné než principy vlivu ekonomického. Vliv diskurzu se uplatňuje skrze poznávací mechanismy: vždyť opravdu ne všechno se dnes považuje za součást diskurzu, ne každému dnes někdo naslouchá … A tak se dnešní inteligence ve východní Evropě snaží dosáhnout co nejlepšího postavení tím, že hovoří jazykem typickým pro diskurz západu – a doufá, že tak dojde slyšení. Parafrázujeme-li Spivakovou, můžeme v tomto smyslu tvrdit, že co se týče společenské přeměny, která právě probíhá, a co se týče rekolonizace, která právě probíhá, neumí východní Evropa promluvit. Slyšíme jen mlčení, jakési tiché přijetí okolností. Jediný odpor, který se proti transformačnímu procesu na východě vzedmul, spočívá v pravicovém šovinistickém dogmatu udržení národního majetku. V tomto ohledu se vzhledem k východní Evropě můžeme pozastavit jedině nad selháním levicových politiků, ať už na té či oné straně.

Začátkem nového elitářství byl fakt, že ekonomické systémy reálného socialismu se zhroutily, ať už z jakéhokoli důvodu. Navzdory tvrzením o opaku ve východní Evropě žádná revoluce neproběhla. Velkou roli zde sehrála konkurence ve světovém ekonomickém měřítku stejně jako závislost na mezinárodním měnovém fondu a světové bance (v sedmdesátých letech) a přirozeně také vojenské soupeření. K objasnění toho, jak se změnily vojenské dispozice, postačí analýza situace v době „šoku okolo Sputnikuˇ° v letech padesátých a „hvězdných válek“ v letech osmdesátých. Na poli mezinárodních financí nastala na konci osmdesátých let situace, kdy státy východní Evropy již sotva mohly pokrýt své dluhy. Polsko, Maďarsko, Bulharsko a Jugoslávie byly ochromeny a pohybovaly se v bludném kruhu neustále rostoucí hory dluhů u mezinárodních věřitelů, a díky neefektivitě svých hospodářství se čím dál více orientovaly na mezinárodní soutěž; a to navzdory levné pracovní síle a podpoře SSSR, zvláště v energetickém sektoru. V Rumunsku, které své dluhy dokázalo splácet jen díky drastickým úsporným opatřením, zaznamenala osmdesátá léta silný úpadek životní úrovně obyvatelstva. Součástí národní odvety byla poprava Nikolaje a Eleny Ceausescových. Manželé Ceausescovi však byli jen drastickým varovným příkladem, za jejichž zády se mohla lehce skrýt celá nomenklatura – aby pak úspěšně proběhlo převlékání kabátů. V tom také spočívá hlavní myšlenka: to, co se na elitě východu změnilo, nejsou lidé, ale slova, která vypouští z úst. Onen nepatrný rozdíl vůči dřívějšku spočívá v tom, že tento nový druh řeči je v materiálním ohledu mnohem lukrativnější než ten před „přeměnou“.
Je evidentní, že v tomto smyslu přetrvávají i staré instituce. Institucionální spojení nebyla zrušena, změnilo se spíše směřování společenskopolitického, kulturního a ekonomického rozložení sil. Instituce se ukázaly být nástroji, které je možno řídit, ať už je řídí kdokoli. Se zrušením starých provozních předpisů přišlo i nové názvosloví. Pro tuto kontinuitu existuje vysvětlení: když došlo ke kolapsu, neexistovaly společenské síly, které by se mohly spojit a zároveň mohly být jednoznačně považovány za nositele osvobozující změny. Bylo tomu tak i proto, že po kolapsu se vše ubíralo směrem ke znovunastolení – a z historie je známo, že progresivní síly se v podobných dobách nikdy snadno neslučovaly a nezachovávaly. Namísto toho nastalo období jakési dezorientace, jehož výsledkem bylo společenské vakuum, které se naplnilo starými obsahy, avšak pod záštitou nového.

Nomenklatura větřila svěží vítr už za Michaila Gorbačova a jeho reforem. Jelikož byli její členové uvyklí ostražitosti už v rámci starého systému, kdy reagovali na různé odchylné proudy uvnitř stranického aparátu, rozpoznali záhy náznaky nové doby – obzvláště poté, co jim Chruščov již v šedesátých letech ukázal, jak se vše může ze dne na den změnit a přitom zůstat stejné. Nomenklatura zemí východní Evropy zůstala z velké části nepřemožena a místo toho jen pokrytecky převrátila moc naruby. Ve prospěch koho? Jich samých, jen pod jiným jménem. A tím jménem – linguou francou moderního západu, kterou začali používat a nadále používají – je nacionalismus. Právě nacionalismus je onou pákou, kterou je znovu možné získat nad lidmi moc. Tato možnost nadvlády vytvořila další perspektivu: přerozdělení kolektivního majetku do soukromého vlastnictví. Jacques Rupnik, který by měl situaci znát, protože byl sám poradcem našeho českého disidenta a prezidenta Václava Havla během hlavního privatizačního období v letech 1990 až 1992, to popsal následovně: „Úplná privatizace východních středoevropských ekonomik znamenala největší přerozdělení prostředků od druhé světové války. Byla ekonomicky úspěšná, ač proběhla bez náležitého právního rámce a byla doprovázena korupcí, jejíž rozměry odpovídaly rozměru privatizačního úsilí.“

Soukromé vlastnictví je klíčovým slovem, co se nových elitních kruhů východní Evropy týče. Jako ironickou poznámku na okraj (v našem kontextu však stojí za to) je možno podotknout, že tato ideologická renacionalizace má kořeny kromě jiného v leninistické myšlence národního komunismu. Jak známo, Lenin se lišil od Marxe, který předvídal revoluci především v ekonomicky vyspělých kapitalistických zemích, tím, že čelil nutnosti odůvodnit revoluci v Rusku, ekonomicky zaostalé zemi, aby ji mohl rozpoutat. Bolševici, kteří se považovali za internacionalisty, tak rozdělili definici třídy na obsah a formu. Obsah se musel orientovat na socialismus, forma musela být nacionální. Tehdy si tento třídní konflikt vytyčil za úkol zrušit soukromé vlastnictví. Nomenklatura v devadesátých letech použila stejnou strategii, jen opačně. Tentokrát bylo obsahem obnovení kapitalismu a radikální znovunastolení soukromého vlastnictví – přičemž tak velká část, jak jen to bylo možné, skončila v rukou západních společností.

Co se elitních kruhů týče, na začátku tohoto procesu se rozdělily, takže část z nich převzala roli opozice spolu s „disidenty“, které západ podporoval již desetiletí. Nicméně všechny se bez zábran a bez ustání oháněly pojmem vlastního národa. Národ byl jejich utopickým řešením pro „lid“, který se nalézal v moři nejistot, frustrace, drasticky rostoucí nerovnosti a represí. A skutečně, všude na východě se na začátku transformačního procesu slovo národ skloňovalo ve všech pádech a národní myšlenka hraje i nadále roli nikoli zanedbatelnou v nejrůznějších vývojových stadiích až do dneška. Novou elitu východu doposud tvořili převážně členové tajných služeb, straničtí funkcionáři a podvodníci. V Československu k nim patřili také obchodníci se zbraněmi, překupníci peněz, pašeráci a jiní proslulí šmelináři. Byli schopni využít touhy obyvatelstva po západním zboží, po materiálním blahobytu a po hospodářském vývoji pro vlastní účely, a k tomu se jim ideologie nacionalismu hodila.

Privatizační zákony byly ve většině evropských zemí přijaty v roce 1990. Organizátory těchto privatizačních procesů byly státní instituce. Stát byl v podstatě centrálním mechanismem, který fungoval konzistentně až do poslední chvíle, aby společenskopoliticky a ekonomicky porazil sám sebe na cestě za „etnicky čistým“ nacionálním státem. Tento proces vyvlastnění kolektivního majetku prostřednictvím státních institucí pak dorazily mezinárodní banky, které donutily východoevropské země, aby převzaly všechny půjčky poskytované místními bankovními institucemi až do bodu jejich převzetí coby státního dluhu. Tyto dluhy zaručují předepsanou vazalskou roli státu na dobu prakticky neomezenou. To neznamená nic jiného než to, že v rámci těchto velkolepých národostátů bude státním institucím svěřen úkol vybírat daně od neprivilegovaných vrstev obyvatelstva a zmenšovat tak státní dluh. Ideologické směřování státních institucí tak podstoupilo následující obrat: od kroků sociální podpory, orientovaných na industrializaci a kolektivismus k nové orientaci na strategie jistoty a pořádku ve službách nových vládců. Vznik nacionalismu vyhovoval washingtonskému konsensu, který měl katastrofický dopad už v osmdesátých letech v zemích latinské Ameriky. Situace ve východní Evropě není v žádném případě pouze záležitostí východní Evropy. V tomto ohledu jsme taktéž součástí světové scény. Washingtonský konsensus zahrnuje makroekonomickou stabilizaci, liberalizaci finančních trhů a modernizaci zaostalého průmyslu. Navzdory důrazně hlásanému potlačení státu a jeho institucí byla hlavním záměrem v první řadě jeho přeměna. Co se týče modernizace průmyslu, mělo k ní dojít výhradně skrze privatizaci – což v mnohých případech pro kupce neznamenalo nic jiného než zbavení se nadbytečné konkurence. Privatizace je vedle soukromého vlastnictví druhým klíčovým slovem v procesu převratu na východě, a to se používalo jedním dechem se slovem „demokracie“. Když byla vedle demokracie a lidských práv představena také ochrana minorit či občanská společnost, sloužila tato neustále omílaná slůvka k vytváření požadavku a propagaci privatizace ve formě narůstajícího osobního vlastnictví. Neoliberalismus přišel zvenku a nacionalismus zevnitř za účelem neoliberálního znovunastolení kapitalismu. Po začlenění většiny států do Evropské unie se tato snaha jeví jako úspěšná. Navzdory opakovaným vyjádřením odporu ze strany zodpovědných intelektuálních služebníků bylo během vstupních vyjednávání zřejmé, že nacionalismus EU celkem vyhovuje. Kandidáti jeden po druhém podepsali acquis communautaire, a nikoho z nich ani nenapadlo, že kdyby proti bruselským komisařům postupovali společně, mohli tento rituál podmanění změnit ve skutečné vyjednávání.

Jak k oné změně došlo? Všechno to začalo dvojím šokem. Na jedné straně to byl šok materiální, kdy následoval drastický pokles společenské produktivity, jehož výsledkem pak bylo kromě jiného podstatné snížení platů, nárůst sociální nerovnosti, růst chudoby a nezaměstnanosti a zničení dosavadních majetkových vztahů. To bylo ještě zjitřeno úpadkem služeb ve zdravotnictví, vzdělání, v oblasti ženských práv a v neposlední řadě i v nižší průměrné délce života, která klesla v průměru o deset let. Na druhé straně zničila tato terapie šokem ve východní Evropě myšlenku propojenosti ideologie a společnosti, která byla do té doby běžná. Nahradila ji čirá ideologie – protože společnost se teprve musela utvořit. Tato nová ideologická disciplína nesestávala z ničeho jiného než ze slibů do budoucna: ideologie demokracie, která ve skutečnosti žádnou demokracií není a nikdy jí ani nebude. Jak shrnuje Rupnik: „Úspěch nových elit, které stály v čele obratu od komunismu, spočívá v konzolidaci demokratických institucí, aniž by se na nich podíleli a ve vytvoření konsenzu na účet politického procesu.“ Demokratické instituce bez účasti a konsenzus bez politického procesu, to jsou klíčová slova nového ideologického směřování ve východní Evropě. Poněvadž bylo pravé spojení mezi ideologií a materiální základnou zrušeno (v tomto případě za účelem nastolení jiného druhu společenského uspořádání), vznikl ve východní Evropě nový druh ideologického nominalismu; je to nominalismus, který nově definuje účinek slov přesahující skutečné materiální okolnosti, a kdo se tímto newspeakem rychle naučí mluvit a bude jej používat v každodenním životě, zakusí hmatatelný nárůst materiální a ideologické moci.

Tato „správná“ slova nacházejí uskutečnění v účasti na „největším společenském přerozdělování od druhé světové války“, jak dále řekl Rupnik. Byl to otřes, který byli ochotni přijmout ti, kdo podnikali kroky v rámci uskutečňováni „demokracie“. V našem případě nebyla „demokracie“ nic než vábná představa ohromného přerozdělení kolektivního majetku na soukromé vlastnictví, tedy neoliberální restrukturalizace. Prostředky, které měly zajistit, abychom tento otřes zvládli, abychom se z něj vzpamatovali, byly totožné s těmi, které ho způsobily; tedy s privatizací. V tomto procesu byli nezbytní „prostředníci“, nositelé demokracie odhodlaní se osobně obohatit, obzvláště elity východní Evropy, které jsou dnes velmi dobře situovány. Tak se z příslušníků bývalých stranických kádrů stali úspěšní podnikatelé. V současné době si tito podnikatelé zajišťují pozici úzkou spoluprácí s nově vznikajícími stranami, můžeme dnes tudíž hovořit o rostoucím klientelismu v oblasti celé východní Evropy. Tento klientelismus je dědictvím dřívější stranické příslušnosti. Od sociální oligarchie za účelem industrializace k neoliberální oligarchii za účelem nárůstu zisků z nadnárodních společností – takový je současný společenskopolitický vývoj v České republice. Jedinou možností, jak dnes ve východní Evropě uniknout pasti chudoby, je buď udržovat dobré osobní vztahy s vládními a ekonomickými elitami, nebo zvolit možnost, kterou zvolily miliony dalších, totiž vydat se vstříc evropskému západu. Nicméně i to je zase jen další součástí neokoloniální strategie, jak získat levnou pracovní sílu. V tuto chvíli z ní není úniku.